„Vivaldiho hudba je veselá, hravá, jiskřivá, perlivá, přijatelně závažná. Splňuje tedy všechny atributy oblíbenosti u publika a to přitom bez ztráty hloubky a krásy,“ hovorí pre náš portál český violončelista Petr Nouzovský, považovaný za jedného z najlepších európskych violončelistov. V rámci festivalu Pro musica nostra vystúpi na dvoch koncertoch s gitaristom Adamom Svitačom. Ich program sa začne práve Vivaldim…
O pár dní vystúpite na festivale Pro musica nostra na Slovensku. Začnime najprv myšlienkou festivalu. Tou hlavnou je spojiť architektonické pamiatky Slovenska, kde kedysi znela klasická hudba s koncertmi. Prispôsobujete týmto koncertom dramaturgiu?
Klasická hudba je velkolepá v tom, že společnost jako takovou provází od období prvního notového zápisu. Je to více než poutavé, že máme možnost přizpůsobit výběr repertoáru koncertnímu prostoru. V tomto případě jsme však s mým kolegou museli volit variantu kompromisní vycházející z repertoáru napsaného pro naše velice netradiční nástrojové obsazení. Jistě v rámci koncertu uslyšíme i transkripce, ale rádi prezentujeme díla napsaná přímo pro naši formaci.
Vystúpite na dvoch koncertoch – najprv v Evanjelickom kostole (Kraskovo), ktorý je charakteristický stredovekými nástennými maľbami. Už len priestor chrámu predurčuje na voľbu odlišného repertoáru – nielen štýlového, estetického, ale i z pohľadu akustiky. Druhý bude v dedinke Belá – Château má sálu fresiek (Salón Fresco), kde odohráte koncert v rámci Pro musica Nitriensi. Patríte k typom interpretov, ktorí sa vopred oboznámia s priestormi, ak nejde o klasickú koncertnú sálu?
Tento způsob by byl nádherný. Znamenalo by ovšem to, že si můžeme dovolit býti časově tak flexibilní, že bychom přijeli před dohodnutím programu do místa konání koncertu a poté si řekli, jaká hudba bude pro tento prostor nejvhodnější a následně tento nastudovali. To ale bohužel v našem extrémně nabitém programu není možné. Vezměme, prosím, v patrnosti, že ročně odehraji přes 100 koncertů (před covidem byly roky, kdy těch koncertu bylo každoročně 150). Tento způsob, který by mě samozřejmě velmi lákal i bavil, není bohužel realizovatelný.
A poďme už ku konkrétnemu programu, no predtým snáď pár slov o obsadení. Vystúpite s mladým slovenským gitaristom Adamom Svitačom. Gitara v klasickej hudbe je tak trochu menej populárna – u nás sme zatiaľ neobjavili tento nástroj v klasickej hudbe v takom rozmere, ako je tomu v susedných európskych krajinách. Prečo, myslíte, že zatiaľ nie je bežné, že nástroje ako gitara, akordeón a mnohé ďalšie, ktoré majú perspektívu znieť v klasickom repertoári zaujímavo, zatiaľ nie sú „väčšinovým“ žánrom?
Je to fakt, který zaznamenávám všude po světě. Jsou tzv. nástroje mainstreamové či řekněme silové, kam podle mého názoru patří klavír, housle a violoncello. I některé dechové nástroje patří do skupiny sólově rozvinutých nástrojů a kytara, akordeon, nebo například harfa, patří podle mého názoru do nástrojů v sólovém repertoáru stále se rozvíjejících. A to ne jenom kvůli absenci stěžejního a společensky oblíbeného repertoáru v nejsilnějších skladatelských obdobích, tzn. z období klasicizmu a romantizmu. Ale řekněme si na druhou stranu, zda není krásné mít možnost být při formování budoucnosti těchto nástrojů? Přijde mi to velice vzrušující a interpretům hrajícím na výše uvedené nástroje tak trochu závidím.
Z pohľadu kombinácie violončelo – gitara sa tiež musím spýtať na znelosť gitary a jej spevnosť oproti violončelu. V tomto ohľade by gitare mohli historické a chrámové priestory významne pomôcť, no predsa: bude nazvučená? Zrozumiteľná a znelá? Alebo ste sa snažili repertoár prispôsobiť tak, aby vynikli prirodzene oba hudobné nástroje?
Jsou dvě varianty. Vzhledem k tomu, že s kytaristy hraji od doby studií, mám za sebou spolupráci s kytarou nenazvučenou i nazvučenou. V prvním případě je krásné hledání společné barvy zvuku při akceptování menší hlasitosti. Při variantě druhé jde o komfortnější kooperaci, kterou ve většině případů vyhledáváme my i pořadatelé.
Jeden rozmer festivalu je, aby hudba znela v historických priestoroch, architektonických pamiatkach, kde aj kedysi znela. Ďalším významným cieľom festivalu je prinášať hudbu do regiónov. V Čechách je asi situácia priaznivejšia, ale na Slovensku sa takmer celý kultúrny život centralizuje do hlavného mesta, prípadne ešte okrajovo do ďalších väčších miest, no centrum diania ostáva Bratislava. Prečo myslíte, že je podstatné prinášať kultúru aj do regiónov, menších miest?
V oblastních městech mají lidé nárok na kvalitní hudbu stejně, jako v metropolích a to ze dvou důvodů. 1. všude v našich krásných republikách žijí hudbymilovní lidé, 2. daně platíme všichni (+-) stejné, tudíž máme všichni nárok na tentýž komfort kvalitní kultury i kulturnosti.
Program sa začne Vivaldiho violončelovou Sonátou č. 5 e mol. Vivaldi – to je skladateľ, ktorý funguje na obecenstvo, v akomkoľvek obsadení, pri akejkoľvek príležitosti. Vy ako interpret na to máte aké vysvetlenie?
Vivaldiho hudba je veselá, hravá, jiskřivá, perlivá, přijatelně závažná. Splňuje tedy všechny atributy oblíbenosti u publika a to přitom bez ztráty hloubky a krásy.
Čelové sonáty Vivaldiho majú komorný charakter a hoci napríklad táto nie je označená časťami jednotlivých tancov, z hudby je zreteľné, že sú skomponované pod týmto vplyvom, v pomalých častiach dominuje spevná melodika s bassom continuom, rýchle sú nepochybne výzvou pre violončelistov, z pohľadu rytmiky, tempa a ozdôb. Ako k tomuto dielu pristupujete? Čo predstavujú pre violončelistu Vivaldiho Sonáty?
Cyklus devíti Sonát Antonia Vivaldiho jsem natočil společně s naší cembalistkou Monikou Knoblochovou. Jsou jedním ze stavebních pilířů violoncellové literatury a to naprostým právem. Mám tu hudbu moc rád a to nejen z důvodu možnosti příležitostné improvizace. Vivaldiho hudba to „má ráda“ a autor s tím u svých interpretů dokonce počítal.
Ak hovoríme o barokovej hudbe, potom je na mieste otázka poučeného štýlu. Je možné jeho princípy uplatniť v každom diele starej hudby? Ako Vy pristupujete k historicky poučenému štýlu interpretácie?
Když jsme s Monikou Knoblochovou točili Sonáty pro violu da gamba a basso continuo Johanna Sebastiana Bacha, měli jsme možnost na nich pracovat s vynikajícím muzikantem Václavem Luksem. Tehdy jsme vedli nekonečné debaty na téma historicky poučené interpretace. Ta, aby byla stoprocentní, musí logicky počítat i s dobovým nástrojem, dobovým smyčcem a dobovými strunami. Tím je v podstatě řečeno vše. Já hraju starou hudbu na nový nástroj v 21. století a mám to dokonce posvěcené samotným Václavem Luksem (úsmev)
Potpourri concertante pre violončelo a gitaru Luigiho Legnaniho, talianskeho virtuóza, gitaristu, skladateľa, bude ďalším bodom programu. A už sa nachádzame pri otázke, ktorú sme preberali v úvode rozhovoru – repertoár, ktorý nie je u nás zrejme zatiaľ natoľko objavený, hrávaný, pritom ide o nesmierne zaujímavú skladbu, nielen s virtuóznymi prvkami, ale i dômyselne využité farby nástrojov, ich dialógy a spôsob, akým skladateľ dáva obom priestor, z neho robí krásne, plnohodnotné dielo. Je úlohou hudobníkov objavovať tieto diela a prinášať ich publiku?
Samozřejmě, že ano! Stejně tak přistupuji k hudbě nové. Respektive jsem přistupoval. 20 let jsem oddaně „sloužil“ soudobým autorům a dával jim tak šanci na prezentaci jejich skladeb. Po narození syna jsme však museli s manželkou koncertní situaci poněkud přehodnotit, proto teď, až na výjimky, premiéry soudobých skladeb odmítám. Velmi krásná paralela je uvědomění si faktu, že v době Legnaniho, Vivaldiho, Bacha ad, byla i jejich hudba hudbou soudobou a v podstatě i tou populární. V případě Bacha a jeho violoncellových suit není bez zajímavosti fakt, že by tento geniální cyklus pravděpodobně propadl v zapomění, nebýt Felixe Mendelssohna Bartholdyho, který violoncellový skvost pro nás objevil a dal tak možnost z něj čerpat až dodnes. Otázkou samozřejmě je, z jakého důvodu se některá díla těší obrovské popularitě a proč jsou na straně druhé některé skladby zapomenuté. Šanci ale musejí dostat obě skupiny. Posluchači napříč staletími nakonec vyřknou nekompromisní soud.
Pôvodný repertoár pre violončelo a gitaru je vzácny. Dôkazom je aj Schubertova Sonáta Arpeggione a mol D. 821, ktorú pre toto obsadenie upravil Valter Dešpalj. Ako táto úprava ovplyvňuje celkové vyznenie diela? Dostali sa mu úpravou pre toto obsadenie nové nuansy, ktoré je potrebné v interpretácii vyzdvihnúť?
Ano. Jak jsem již naznačil výše, interpretace s kytarou má pro mě velmi inovativní přístup při tvorbě zvuku. Je to krásný nástroj a když se na něj umí hrát, je to nástroj tónově a zvukově dokonalý. Za mých studií jsme s kamarádem kytaristou Patrickem Vacíkem na koncertech prezentovali Bachovy suity. Já jednu v originále, Patrick poté v transkripci. Bylo to vzájemně nesmírně obohacující. Miriam Rodriguez Brüllová, špičková a v Evropě uznávaná kytaristka, mi zase při společných koncertech ukázala taje sólové kytary, všech úskalí interpretace, zvukových možností, principy stavby tohoto nástroje, který patří k mým opravdu velmi oblíbeným. Lukáš Sommer, můj další kytarový partner, mě naučil přemýšlet u kytary jako skladatel, což je také velmi cenná zkušenost. Jak to po sobě tak čtu, začínám mít pocit, že jsem kytarově lehce promiskuitní (smiech).
Aký by to bol koncert s týmto obsadením, keby na ňom nezazneli katalánske piesne Miguela Llobeta a Karneval zvierat (Labuť) Camille Saint-Saënsa? Sú ľudia tomuto repertoári radi? Vedia sa so skladbami skôr identifikovať, poznajú ich, no zrejme tak, ako ich oni radi počúvajú, je pre interpretov menej zaujímavé hrať ich. Čo ešte „nové“ možno priniesť Labuťou? Hráte túto skladbu rád?
Odpovím Vám protiotázkou. Proč rádi jezdíme do malebné přírody, proč obdivujeme stále dokola velkolepost památek, čím nás po staletí oslovují světoví malíři a jejich obrazy? Protože nám ta místa, ty stavby a obrazy mají stále co říci. Promlouvá k nám skrze ně minulost, období, ve kterém vznikaly, geopolitické konotace, v případě architektury a malby ještě i touha po estetice, po dokonalosti. V případě Vámi zmíněných skladeb je to ještě staletími prokázaná krása a hloubka, která díky oblíbenosti interpretů i publika přežila mnoho válek, zla a nejistoty. To je na hudbě to nejkrásnější.
Oba koncerty ukončíte Ravelovou skladbou Piece en forme de habanera. Či už saxofón alebo dokonca plechové dychy, o ktorých melodickosti niekedy človek trochu pochybuje, skrátka, verzie tejto skladby sú zrejme nekonečné. Pôvodnú etudu pre bas a klavír samotný Ravel neskôr prepísal pre violončelo a klavír, no tentoraz ju budeme počuť s gitarou. Skladatelia tohto obdobia bývali fascinovaní španielskou hudbou, ktorou sa inšpirovali. Nie je to však len tento moment, vďaka ktorému je skladba výnimočná, obsahuje aj prvky virtuozity. Čím interpreta potrápi? A čo nové jej dáva úprava pre čelo a gitaru?
Tato skladba mě více „baví“ ve verzi se strunnými nástroji, to znamená s kytarou, nebo s harfou. To nástrojové spojení mi vzhledem k celkovému vyznění a atmosféře skladby přijde logištější a nosnější. V její přítomnosti se rozhodně nikretak netrápím (úsmev)
Poďme od koncertov na Slovensku aj k ďalším témam. Ste nielen významný koncertný umelec, ale aj pedagóg. Toto však nie je profesia, ktorú môže vykonávať každý. Vyžaduje si učenie na hudobný nástroj celého človeka? Čo sa snažíte študentom odovzdať?
Předávat dál to, co jsem získal od deseti kantorů denního studia a dvaceti osobností studia tzv. masterclassového, je mou povinností. Když jsem před pěti lety vyhrál konkurz na Pražskou konzervatoř, mému rozhodnutí k pedagogickému působení předcházelo dlouhé rozhodování. Učení je obrovská zodpovědnost za nastupující generace mého milovaného violoncella a učení samotné rozhodně není „pouze“ o penzu času, které strávíte se studentem ve třídě. Moji studenti mají komplexní servis a to nejen z pohledu výuky, ale také ze strany druhé, podle mě té důležitější, to jest ze strany provozovací. Studentům dělám takovou první koncertní agenturu, to znamená že se starám o jejich koncertní činnost v průběhu celého studia v mé třídě. Snažím se je ale současně naučit, jak se mají chovat po opuštění mé třídy. To je ještě důležitější. Díky svým mnoha aktivitám si mohu dovolit vyučovat pouze dva studenty. I tak je to v podstatě daleko nad mé časové možnosti. Jsem moc rád, že mám vzhledem ke svému doktorandskému studiu na VŠMU u doc. Eugena Procháce možnost pedagogického působení i u vás na Slovensku. Mám tam příležitost pracovat s velikými talenty Jozefem Csokou, Jurajem Glasnákem a nově i s Danielem Radičem. Všichni moji studenti se se mnou mají krásně a to až do momentu, než přestanou cvičit. Potom seznají mou druhou tvář (úsmev) Nejsem zlý, ale zdravě nekompromisní. Můj čas je drahý a pokud někdo nechce pracovat, s úsměvem se s ním rozloučím.
Akí sú dnes mladí ľudia? Možno stredná, prípadne staršia generácia má vo zvyku zalamovať rukami nad mladými ľuďmi, no zrejme je tá pravda niekde uprostred. Vy sám ste vraj najprv neboli vzorným žiakom, skôr Vás motivovalo vyjadrenie, že mrháte Vaším talentom. Je známy fakt, že hudobný nástroj, to je drina, výsledky sa dostavia po rokoch poctivého cvičenia. Ako toto obdobie preklenúť? Ako ukázať mladým ľuďom krásu klasickej hudby?
To, o čem píšete, je velice komplexní problematika. Mladí lidé procházejí obecnou změnou ruku v ruce s celospolečenskými změnami. To, co jsem si směl dovolit já, to znamená cvičit 9 hodin denně, dnes již není možné v rámci žádného typu školy. Povinnost školní docházky, v rámci předmětů nesouvisejících s výkonem profese umělce, nutí mladé lidi k efektivnosti práce, což není v konotaci s permanentním vyrušováním pozornosti sociálními sítěmi, nejrůznějšími notifikacemi, e maily a v podstatě vším dnes dostupným z mobilního telefonu nebo počítače. Ubránit se těmto svodům je v podstatě nadlidský úkol a v momentě, kdy je již jasné, že se jedná o mrhání časem, bývává pozdě. Jak říkám studentům. Kluci, ano, bavme se, užívejme si, ale „Korejec už vše umí zpaměti“. Tím jim s trochou nadsázky říkám, že je díky globalizaci a otevřenému trhu stále těžší uspět. A to ani neotevírám téma související s globální potřebností kultury, s uplatnitelností umělců dosahujících špičkové úrovně, a nebo s procentuální pravděpodobností, že se někdo bude schopný profilovat jako já, čili jako sólový violoncellista. Mám takový pocit, že této královské dispicpíně pomalu dochází dech. Dělám vše pro to, aby moji studenti měli alespoň možnost tento život ochutnat. Snažím se žákům nastavit zrcadlo, ale současně v nich probudit nebo ukotvit lásku k hudbě. Život s hudbou je nádherný.
V súčasnosti je v interpretácii trendom dokonalá technika a virtuozita, možno na úkor individuálneho, subjektívneho prístupu k dielam. Vnímate to podobne? Myslíte si, že je to odrazom doby?
Vnímám to stejně. Připadám si trochu exoticky, když tvrdím, že dnes z audio nahrávky nepoznám žádného ze „slavných“ violoncellistů. Slovo slavný jsem dal do uvozovek, protože dnes zdaleka není vždy v konotaci se slovem „skvělý“. Všichni pro mě hrají stejně. Individualita mi moc chybí a proto se rád obracím k violoncellovým osobnostem typu Daniel Shafran, Lynn Harrell či Saša Večtomov. Oni jsou pro mě těmi, kteří zpívají, dýchají, frázují, svou hudbou přirozeně vyprávějí. Čím jsem starší, tím méně jsem ochotný poslouchat někoho, kdo tyto atributy nesplňuje. Což je obrovský problém, protože skrze své dramaturgické aktivity připravím každoročně vyšší desítky koncertů a ti pro mě zajímaví umělci ubývají. Ano, vnímám to tak, že společnost nechce individuality. S tím nesouhlasím a pozitivním způsobem s tím bojuji. Jako pedagog, jako porotce soutěží, jako manager, jako dramaturg.
Vo všeobecnosti môžeme v našich krajinách sledovať znížený záujem publika o klasickú hudbu, respektíve, je to zrejme skôr problém, že v hľadisku spravidla sedí stredná a poväčšine staršia generácia. Vy ste interpret, ktorý vystúpil v desiatkach krajinách. Ak to možno porovnať – aká je situácia v zahraničí a aká na Slovensku a v Česku? Ako myslíte, že by sme mali vychovávať nové publikum, dostať mladých ľudí do koncertných sál?
Ustupující zájem o živé umění dávám do souvislosti s geopolitickou situací daného místa konání koncertu, s masovým přechodem do online prostoru napříč audiovizuální tvorbou, s pohodlností lidí, kterou umocnila dvouletá izolace díky COVID, i s přímo úměrnou aktivitou jednotlivých pořadatelů. Musím se vší skromností říci, že na naše koncerty publikum chodí. Stále v nich umíme probudit lásku k hudbě. Je to stále těžší, ale my to dělat musíme, protože nikde není napsáno že ti, co přijdou po nás, budou mít stejnou potřebu.
Zhovárala sa Zuzana Vachová
Titulná foto: Daniel Havel
