„Mojím cieľom je byť úprimná a autentická, preto som musela ísť do hĺbky a zveriť sa s takto osobným príbehom verejnosti,“ hovorí režisérka filmu Milý tati Diana Cam Van Nguyen pre náš portál.
Diana Cam Van Nguyen (*1993, Cheb) je česko-vietnamská režisérka, výtvarníčka a animátorka žijúca v Prahe. Jej krátke filmy Malá (2017) a Spolu sami (2018) boli premietnuté na mnohých domácich a zahraničných festivaloch a vyhrali niekoľko cien.Spolu sami bol ocenený na MFDF Ji.hlava ako Najlepší český experimentálny dokumentárny film 2018. Medzinárodnú premiéru mal film na MFF v Rotterdame a súťažil v Annecy a na BFI London Film Festival. Snímka bola nominovaná na České lvy v sekcii študentských filmov a dostala sa medzi troch finalistov BAFTA Student Film Award 2019. Dianin posledný krátky film Milý tati (2021) bol vybraný do medzinárodnej krátkej súťaže Pardi di domani na MFF v Locarne. Diana je študentkou magisterského programu Katedry animovanej tvorby na FAMU. Špecializuje sa na animované dokumenty a vo svojich filmoch sa venuje osobným témam.
Film Milý tati vykresľuje vzťah dcéry, ktorá si prostredníctvom tohto filmu hľadá cestu späť k svojmu otcovi. Autorka našla listy, ktoré jej pred rokmi písal z väzenia. Listy plné lásky, akú už nikdy potom nezažila. Odpovedá na nich po rokoch – ako dospelá. Po rokoch objavené dopisy Diane pripomenuli ako blízky si kedysi s otcom boli. Pokiaľ ich nerozdelili tradície. Diana otca dodnes vinı́ z rozpadu rodiny, ale týmto filmom sa k nemu snažı́ nájsť cestu naspäť a pochopiť, čo sa v ich vzťahu vlastne stalo.
Režisérka, animátorka a scenáristka krátkeho dokumentu Milý tati Diana Cam Van Nguyen poskytla nášmu portálu rozhovor.
Vo filme Milý tati čerpáte z osobnej skúsenosti, zverujete sa divákom s vlastným príbehom, ktorý je bolestivý, svojím spôsobom aj krutý. Je pre filmárku náročné, zveriť sa verejnosti so svojím vnútrom? Alebo naopak, touto cestou, umeleckého rozprávania, si aj istým spôsobom pomáhate…
Můj cíl je být upřímná a autentická a proto jsem musela jít do hloubky a svěřit se s takhle osobním příběhem veřejnosti. Ale přiznávám, že pro mě vývoj scénáře byla nejtěžší fáze. Byla to fáze, kdy jsem se šťourala ve svých pocitech a myslím, že bych se k tomu sama bez filmu nedokopala. Během vývoje na filmu se ukázalo, že na mě fungoval i jako forma terapie, ale neměla jsem to od začátku takhle naplánované.
V minulosti Vás a Vášho otca rozdelilo väzenie, no neskôr ste ho stratili preto, že odišiel za novou rodinou. Veľmi silným momentom vo filme je, keď sa zamýšľate, čo by bolo, keby ste sa narodili ako chlapec. Rozvíjate tým aj širšie témy, napríklad dôležitosť syna vo vietnamskej kultúre, nielen to, že by prípadne mohol ostať s rodinou. Veľa ste nad tým premýšľali? Je ťažké vyrovnať sa s tým?
Když se tato událost stala v mé rodině, tak jsem si opravdu párkrát položila otázku: co by bylo, kdybych byla kluk. Ale nijak víc jsem se tím netrápila, protože jsem věděla, že s tímto faktem se nic udělat nedá. Víc jsem nad tím nepřemýšlela a netrpím tím, že jsem vietnamská žena.
Napriek minulosti Vášho otca mu odpúšťate, necítiť z Vašej strany výčitky, hoci, možno by ste mali na to plné právo. Do akej miery je podľa Vás dôležité odpustenie?
Díky filmu jsem právě přišla na to, že nemůžu čekat až můj táta přijde a omluví se mi. Ta změna a první krok musela přijít ode mně. Od chvíle, co se mu snažím porozumět a jen ho nevinit z věcí, které se staly, cítím že se vše zlepšilo. Ta změna se odehrála uvnitř mě a to stačilo k tomu, abych náš vztah teď viděla mnohem pozitivněji.
Každé dieťa potrebuje vzor – dospelého človeka. Mali ste ho ako dievčatko v otcovi? Keď si vybavujete situácie z detstva, ako intenzívne ste tento vzor pociťovali? A ako to vnímate s odstupom času?
Můj táta byl a je pro mě pořád vzorem. Moc obdivuji svoje rodiče, jak se dokázali prosadit v tehdejším Československu, když přijeli z Vietnamu v 80. letech jako migranti a neměli ani korunu. Dokázali se naučit jazyk, prosadit se v obchodování a uživit tím svoji rodinu jak tady, tak i ve Vietnamu. Já jsem se narodila do mnohem lepšího světa, který mi oni vybudovali a jsem jim za to moc vděčná. Takže ano, vnímám je stále jako vzor, i když jsem si vědoma generačního i kulturního rozdílu v našich názorech na určité věci.
Vo filme zohráva výraznú zložku výtvarná, nie je to typické filmové rozprávanie. Pracujete s materiálom, ako sú dopisy, píšete ich popri rozprávačskom čítaní, sú to koláže, ktoré následne tvoria príbeh a práve vďaka nim je film autentický. Ako film vznikal? Ako ste prišli na nápad vytvoriť ho takýmto spôsobom?
Považuji se za režisérku/animátorku, která nemá svůj vlastní výtvarný styl. Každému filmu přizpůsobuji výtvarno podle tématu. Tady jsem zvolila papírkovou koláž, protože ústředním tématem filmu jsou dopisy. Chtěla jsem pracovat s pravými dopisy od mého táty a zachovat tím autenticitu. Kombinaci papírků s vystřihanými postavami jsem vyvíjela postupně, něco vzniklo náhodně, nějaké scény mi zas trvaly dlouho. Postupem času jsem se v nashromážděných materiálech – pohlednicích/knihách/papírech trochu ztrácela a řekla jsem si, že by bylo lepší, kdyby mi s tim někdo pomohl. A po nějaké době jsem našla výtvarníka Darjana Hardiho, který mě přesvědčil o dobrém směru a v posledních měsících jsme výtvarnou stránku filmu dělali spolu. Hraný film jsem si měla možnost vyzkoušet už u Spolu sami a tam jsem se přesvědčila, že mě natáčení na place a s lidma baví. Tam jsem zvolila malovanou techniku přes hranný materiál, protože jsem chtěla, aby postavy byli anonymnější, ale aby to zároveň byli protagonisti, kteří si to odžili. Natáčení tohohle filmu bylo větší, profesionálnější a náročnější, ale doteď na to vzpomínám jako na nejhezčí období minulého roku. Velkou výhodou i nevýhodou této techniky je, že takovýhle filmů moc nevzniklo a tím se nabízí zajímavá kombinace, ale museli jsme na to přijít sami a tomu předcházelo spoustu zkoušek a musím přiznat, že do poslední chvíle jsem si nebyla úplně jistá, jestli to bude fungovat. Velkou roli na tom hraje ochota mého štábu ty věci zkoušet a najít ideální řešení, abych já byla spokojená. A to jsem byla. (úsmev).
Scéna, keď je herečka uprostred veľkej bielej miestnosti a píše dopis, kamera ju zachytáva z rôznych uhlov, raz v detaile, inokedy v celku, aby pôsobila ako maličká, stratená v priestore, je mimoriadne emotívna. Je zmyslom práce s kamerou a práce v priestore týchto záberov aj psychológia postavy? Čo ste sa prostredníctvom nich snažili zachytiť?
Tato scéna představuje vnitřní svět postavy, a zároveň je zobrazená tím nejrealističtějším způsobem – živou akcí bez animace. Je to jediná část, která je zachovaná velmi realisticky a ve které není použitá animace. Potřebovala jsem tuto část oddělit od zbytku filmu, který má evokovat vzpomínky postavy a tím pádem je tam princip koláže a skládání těchto vzpomínek dohromady. Tato část ve whiteroomu se odehrává v přítomnosti a poprvé vidíme hlavní postavu v její nynější podobě. Bylo pro mě důležité zobrazit její prožívání a emoce a k tomu nám mohlo detailní záběrování jejího obličeje.
Film Milý tati, ktorý ste nakrútili, vznikol špeciálnymi animačnými technikami, a takých nie je v súčasnosti veľa. Ako vznikal? Riadil sa vopred pripraveným, presným scenárom? Nakrúcanie ste stihli ešte pred lockdownom a potom nastali rozsiahle práce. Čo všetko ste museli absolvovať v predpríprave a po nakrúcaní?
Vývoj tohohle filmu byla ta nejtěžší fáze. Scénář jsem původně měla úplně jiný, po roce jsem ho zahodila a začala znova. A k finální podobě scénáře jsme se dostali až po roce a půl intenzivní práce. Vizuál filmu jsem vyvíjela postupně asi půl roku. Po dokončení scénáře jsem připravila storyboard, který byl přesně podle scénáře. Měli jsme 10 natáčecích dní, cca 50 lidí na place, hlavní část se točila v létě. Měli jsme štěstí, protože jsme to stihli před lock-downem. Během lockdown jsme mohli v klidu animovat spolu s Bárou Halířovou a Davidem Štumpfem v jednom ateliéru na Vinohradech. Replacing animaci dělal zvlášť Vojtěch Domlátil a stop-motion animace nám zabrala jeden natáčecí den, na které jsme pracovali spolu s Bárou Annou Stejskalovou.
Vo filme ste účinne pracovali aj s hudbou, ale aj s ruchmi a počujeme často ako kontrastný prvok hlavnú hrdinku, ktorá nahlas dýcha, doslova tlkot jej srdca. Snažili ste sa tým zdôrazniť autentickosť snímky? Ako vznikol nápad využiť aj tieto prvky, s ktorými pracujete?
Naše zvukařka a hudebnice v jedné osobě Viera Marinová měla více času nad filmem přemýšlet. Dostala brzy hrubý střih bez animace a tak jsme mohli zkoušet různé nápady a měnit je, podle toho, jestli fungovaly s obrazem nebo ne. Ještě dodám, že Vierka má velký cit a zároveň je na sebe velmi náročná a dbá na každý detail, takže dokud nebyla spokojená ona, tak se nešlo dále. Zdůraznit autenticitu jsme se snažili po celou výrobu filmu – proto hlavní postavu také mluvím já.
Navyše, keďže ste nemali k dispozícii jednu z ústredných postáv, museli ste si pomôcť fotografiami a ďalšími rekonštrukčnými zábermi. Angažovali ste namiesto seba herečku. Je táto téma pre Vás emocionálna a mali ste pocit, že už by to bolo príliš, ak by ste Vy sama účinkovali vo filme?
Ano, je to tak. Film je pro mě tak osobní, že jsem od začátku vývoje věděla, že ve filmu sama nechci hrát, i když mi to někteří dramaturgové a producenti doporučovali. Já jsem ale cítila, že kdybych ve filmu ještě hrála, už by to bylo moc. Navíc je to takhle pro mě snesitelnější – nerada na sebe koukám a přece jenom už je tam můj hlas. Myslím, že pro diváka to není takový rozdíl, vidět tam vietnamské neherce nebo mě.
Film vyvoláva domáce aj medzinárodné ohlasy, ale samozrejme, Vy by ste boli asi najradšej, ak by si našiel toho jediného, správneho adresáta… Veríte, že sa podarí znovuoživiť Váš vzájomný vzťah?
Ano, věřím. Ta změna už se dokonce odehrávala a stačilo k tomu jen moje vnitřní rozhodnutí.
Zhovárala sa Zuzana Vachová
Zdroj foto: ASFK
Originálny názov: Milý tati
Anglický názov: Love, Dad
Rok výroby: 2021
Dĺžka: 12:46 min
Krajina pôvodu: Česká republika, Slovensko
Žáner: animovaný, dokumentárny, experimentálny
Technika: 2D animácia, rotoskopia, stop motion, plôšková animácia a hraný film
Jazyk: český (s anglickými titulkami, pri vybraných projekciách s maďarskými titulkami)
