„Debussyho Sonáta patří ke kompozicím, kde je každá nota na svém místě a těžko si představit, že by bylo možné ještě něco přidat nebo ubrat. Zázrak z nebes ve formě necelé čtvrthodinky! Když jsem poprvé slyšel a viděl hrát Debussyho Henryka Szerynga a uvědomil si, že vytváří cosi, čeho jsem v té době nebyl schopen, málem jsem údivem spadnul ze židle. Vždycky si na ten okamžik vzpomenu, když ten smyk ukazuju svým studentům a vidím jejich široce otevřené a udivené oči,“ hovorí pre náš portál Ivan Ženatý, ktorý vystúpi v rámci programu tohtoročnej Košickej hudobnej jari.
V rámci festivalu Košická hudobná jar zavítate opäť na východ Slovenska. Chodíte sem rád?
V posledních letech jezdím už jen a pouze na místa, která mám rád. A v Košicích vždycky s překvapením a radostí vnímám některé kvality, které současný svět ztrácí. Asi nejobecněji by se to dalo vyjádřit tak, že nějak intuitívně cítím a věřím, že lidé, se kterými se tu potkávám, si stále ochraňují smysl pro to, co má v životě největší nebo lépe jedinou cenu. Mám tu pár přátel, znám tu řadu skvělých muzikantů. A zažívat atmosféru a akustiku Vaší synagogy je vždycky požehnáním.
Zdá sa, že máte v Košiciach veľmi vrúcne publikum – priam by sa dalo povedať, že až fan klub. Cítite to tak aj Vy? Čo musí mať interpret, okrem techniky, presvedčivého výrazu a emócií na to, aby si získal ľudí?
Neexistuje žádné “okrem”. Všechno, o čem se zmiňujete, je navýsost důležité. Ale pak ještě přichází ten nevysvětlitelný, neuchopitelný a zároveň velmi těžko pochopitelný aspekt, který odlišuje skvělého hráče od umělce. Náš velký umělecký vzor David Fjodorovič Oistrach to poněkud zjednodušeně vysvětloval tak, že hudba putuje “od srdce k srdci”. Ale ve skutečnosti je v tom tajemství jako ve všem, co Vás na tomto světě může opravdu fascinovat.
Poďme k programu, ktorý odznie na recitáli. Začnime klavírnym sprievodom – za klavírom bude popredný slovenský interpret, s ktorým ste neraz účinkovali Marián Lapšanský. Je pre Vás dôležité, kto je hudobným partnerom? Ako sa Vám spolupracuje s pánom Lapšanským?
Když dovolíte, řekl bych to výrazně jinak. Za prvé, pan Lapšanský není předním, ale největším ze slovenských klavíristů. Celým svým životem to dokazuje. Ale v mentalitě některých malých národů, ke kterým Slováci patří stejně jako lidé v mé vlasti, je jaksi nepatřičné odlišit génia od snaživce, umělce, který převyšuje všechny ostatní, od hudebníků, kteří možná šikovně zacházejí s médii, ale paleta jejich uměleckých odstínů ani v náznaku nedosahuje bohatosti těch největších. Obávám se, že tato pachuť rovnostářství pohltí ještě další přicházející generace, dokud se opět nestane přirozeným klanět se největším z nás.
Za druhé – mluvit o “klavírním doprovodu” v souvislosti se sonátami Beethovena, Francka nebo Debussyho není patřičné. Na tomto místě prostě jeden bez druhého nemůže žít, nemůže dýchat, nemůže se vyslovit s dostatečným významem. Jeden druhého bytostně potřebuje a nalezne-li souznění, teprve pak začíná vznikat něco, co má smysl.
Naše dlouholetá spolupráce s panem Prof. Lapšanským dospěla jakýmsi zázrakem do stádia, kdy nemusíme mluvit, protože se cítíme. Něco podobného jsem zažíval jen s Josefem Sukem, někdy s Jiřím Bělohlávkem, jednou jedinkrát s Lordem Menuhinem a absolutně s Yo-Yo Ma. Tehdy přichází jakési vyšší propojení, při kterém slova už nejsou zapotřebí…
Poďme k repertoáru, ktorý ste zvolili na tento koncert. Je to výber diel od klasicizmu, cez romantické krásne diela, nesmie chýbať vrúcny Dvořák, farebného Debussyho, kontemplatívneho Césara Francka. Bude to večer sonát, v ktorom majú nielen husle zastúpenie, ale aj klavír. Akým kľúčom ste tento repertoár vybrali? Už si užívate hranie a sledujete najmä emócie? Zdá sa totiž, že spoločným menovateľom všetkých skladieb je práve silný výraz a emócie – aj keď kontrastné…
Výraz a emoce nejsou jen společným jmenovatelem, ale základní potřebou. Bez nich to nemá cenu. My jsme vybírali jen a pouze podle chuti. Beethoven se svým neúprosným záběrem, Dvořák jako určitý druh odlehčení, které ale dokáže až rozplakat, Debussy s detailně odměřenými a namíchanými barvami podobně jako esencemi ve francouzských parfémech a Franck, ke kterému se nedá napsat víc, než obdivovat ten zázrak.
Program recitálu sa otvára Beehovenovou Sonátou G dur pre husle a klavír. Aj keď sa začína v svižnom, rýchlom tempe, pôsobí bezstarostne, už hneď v druhej časti počujeme typické turbulencie Beethovena. Máte ho rád z interpretačného hľadiska? Je pre vás Beethoven spojením klasicizmu a romantického náboja v hudbe?
Nenazval bych bezstarostnou partituru, která je od počátku do konce posetá sforzaty. To neudělal nikdo před ním ani nikdo po něm. Je v tom pro mě neukojitelná žízeň po zážitku, radosti, možná rituálu, ale je to bytostně zaujatý text. V druhé větě můžete zažívat totéž jako v op.23. Beethoven spojuje volnou větu s taneční a všichni teoretici se můžou potrhat hloubáním o tom, jestli se to má hrát trochu pomaleji nebo plynuleji. A nic to nezmění na skutečnosti, že oni nám to nikdy nezahrajou. Beethovena nelze “mít rád”, můžete ho jen milovat, uctívat, propadnout mu, klanět se mu a snažit se ho zahrát tak, aby se zachvěl svět. Nebo jít radši prodávat ponožky. Kdybyste tomuto Mistrovi položila otázku, v kterém z uvedených stylů chce být, asi by Vám odpověděl podobnými slovy, jako odpověděl Židům jejich Bůh: “Jsem, který jsem!”
Čo hovoríte na historicky poučený štýl interpretácie verzus konzervatívne klasický štýl? Netýka sa to už dnes len starej hudby, ale keď hovoríme o Beethovenovi, práve aj v období klasicizmu – u Beethovena či Mozarta mnohí prehodnocujú interpretáciu, menia tempá, dynamiku… Ste otvorený aj Vy tomuto štýlu?
Kladete mi mnoho otázek najednou a já si toho vážím, protože v nich cítím zájem. Dovolte mi malou ukázku na úvod: V první polovině 19.století působil Felix Mendelssohn jako umělecký šéf v lipském Gewandhausu a uváděl tam v té době přes 90 procent hudby svých současníků. To ukazuje na dvě extrémní skutečnosti zároveň. Za prvé, v porovnání se současností, kdy se ten poměr pohybuje mezi 1-2%, jsme bohužel nuceni konstatovat, že komponisté našeho věku na rozdíl od těch před dvěstě lety víceméně ztratili kontakt s posluchači. A za druhé, v třicátých letech 19.století nebylo provádění “historických” skladeb z předchozího století vůbec běžné. A právě Mendelssohn později otevřel tu studnici barokní hudby a provedl nově Bachovy Pašije. Nicméně převléknul je do nového, tehdejšího výsostně romantického hávu, s kterým máme co do činění a trápení dodnes. A v tomto kontextu působí poněkud úsměvně všechny debaty o tom, jak je to “správně”. Nicméně všechny nové impulzy v souvislosti s dobovou nebo “autentickou” interpretací a všichni otevření hudebníci, ke kterým se řadím, směřují stále k novým a novým myšlenkám a rozhodnutím založených na studiu starých pramenů i na svém vlastním vkusu.
Krásu, precítenosť a vrúcnosť to prináša Dvořákovo dielo a jeho Romantické kusy pre husle a klavír op. 75. Raz ste v jednom rozhovore povedali, že keď hráte Brahmsa, tak sa milujete Claru Schumannovú. Aký cit Vás motivuje k precíteniu Dvořákovskej melodiky, jeho expresívnosti? Napokon, tiež sa v tejto skladbe potýkame s kontrastnými emóciami…
Mám v paměti jeden zážitek z raného dětství: Sedím na klíně mé matky na zápraží našeho domu, je jaro a teplo a slunce a maminka máčí rohlík v misce s teplým mlékem a krmí mě. V tomto okamžiku je základní esence několika Dvořákových skladeb – také Romantických kusů. Je to ten prvotní, nejbližší a nejintimnější zážitek povýšený nad všechno racionální. Kdesi hluboko v sobě cítím, že mám klíč k této místnosti, jejíž hlavní charakteristikou není tajemství, ale jen a pouze a především přirozenost a jednoduchost.
Dvořák – to je skladateľ, ktorý prekročil región, jeho diela majú univerzálny rukopis, pozná ho celý svet. A predsa, najvernejšie ho dokážu hrať interpreti z našej oblasti, skrátka, hneď to vo frázovaní cítite, že to nie je „to pravé orechové“, keď to hrá niekto z iného kontinentu alebo aj z Európy, no nevie sa k poetike skladateľa priblížiť. Čím to je?
Myslím, že Vám v tomto okamžiku chybí právě ten pohled z druhého konce světa. Ten zážitek, kdy poznáte, jak voní oceán nebo vzduch v Alpách nebo poušť v Arizoně. Kdy si uvědomíte, že to “pravé orechové” nesídlí ani v Košicích nebo Praze nebo kdekoli jinde, ale jen a pouze v srdcích dalších a dalších interpretů. Často se setkávám s odsudkem nebo předsudkem v souvislosti s tím neskutečným přívalem asijských hudebníků. Možná jen proto, že přinášejí cosi nového a fantasticky energického. Pravděpodobně je v té pochybnosti nebo v tom odsudku i díl podprahového rasismu. Ale v každém případě se stačí podívat na poměr vynikajících hudebníků, kteří přicházejí z Východu, v jakémkoli evropském nebo americkém orchestru, na jakékoli velké hudební soutěži, koncertním pódiu nebo univerzitě. Stačí vycestovat do Londýna, Paříže nebo New Yorku a jakoukoli teorii “pravého orechového” prostě neobhájíte, protože v tom labyrintu světa se skrývá bezpočet upřímných duší, které českou nebo německou nebo jakoukoli jinou hudbu proměňují podle známých tradic, ale také podle svého vlastního vkusu do stále nových a nových tvarů.
Z vrúcnej, širokej melódii prejdeme k Debussyho Sonáte pre husle a klavír g mol, ktorá má síce aj emocionálne vypäté časti, no práve melodikou a štruktúrou je úplne odlišná. A samozrejme, náladou. Počula som túto Sonátu v interpretácii Oistrakha, je v nej zádumčivosť a tlmená atmosféra. No hlavne, vždy sa mi v spojitosti s touto hudbou vynárali aj vizuálne vnemy. Ako Vy toto dielo vnímate a čo ním chcete poslucháčom priniesť?
Debussyho Sonáta patří ke kompozicím, kde je každá nota na svém místě a těžko si představit, že by bylo možné ještě něco přidat nebo ubrat. Zázrak z nebes ve formě necelé čtvrthodinky! A navíc provoněný zcela novými barvami, které nám předchozí hudební romantismus ještě nepředstavil. Najdete tam třeba pět úplně stejných a za sebou neměnně plynoucích tichých taktů, ve kterých se vůbec nic neděje, a Vy máte pocit jako při pohledu na zklidněnou večerní mořskou hladinu – je Vám dobře, Vaše mysl se zastavuje a nic neočekává, přeje si už pouze jen setrvat. Pro nás houslisty přináší Debussy také díl nové techniky, při níž se daleko více než kdykoli předtím uplatní rychlý, ale velmi lehký smyčec, který se výrazně přibližuje ke hmatníku, nebo velmi lehké “staccato volante” (letící staccato), které v tomto případě tradičně posazená oistrachovská škola nepoužívala. Když jsem poprvé slyšel a viděl hrát Debussyho Henryka Szerynga a uvědomil si, že vytváří cosi, čeho jsem v té době nebyl schopen, málem jsem údivem spadnul ze židle. Vždycky si na ten okamžik vzpomenu, když ten smyk ukazuju svým studentům a vidím jejich široce otevřené a udivené oči.
A prichádzame (aspoň za mňa) k vrcholu večera, pretože pre mňa osobne je César Franck samostatný vesmír. Dokonca v tejto Sonáte zasvieti aj klavirista. Je potrebné v tejto skladbe nájsť rovnováhu medzi krehkým lyrizmom a virtuozitou? Čím je zaujímavá pre huslistov, keď je taká obľúbená?
V tomto případě s Vámi naprosto souzním. Franckova Sonáta vyčnívá nejen v souvislosti s ostatními Mistrovými skladbami, ale i v kontinuitě celého hudebního romantismu je souměřitelná snad jen s Brahmsem. Především vzhledem k neopakovatelné invenci a svrchované harmonické bohatosti, ale také díky celkové formě, která je monumentální, rozervaná, ale přesto kompaktní a ačkoli překvapuje, vždycky působí naprosto přirozeně. Z hlediska pianisty je to vlastně skladba pro klavír s opakovanými upomínkami na Franckovo mimořádné varhanní cítění. Na mnoha klavírních konkurzech jsou pasáže z druhé věty tohoto díla předepisovány jako povinné, protože hned v jejich úvodu je obtížné navenek dramatizovat a uvnitř si uchovat klid. Pro nás houslisty je tu vždy několik základních otázek: Jak rychle nechat plynout úvodní devítiosminovou introdukci? Jak ji neuspěchat, ale zároveň propojit? Jak vystavět hlavní téma druhé věty? Jak zůstat ve vysoké poloze na G struně a znít přitom přirozeně? Jak vybalancovat drama a melodiku? Jak se prudce zastavit, z divokého forte se proměnit do nejlehčího a nejintimnějšího odstínu svého nástroje a nezbláznit se přitom? Co si počít s recitativem? Nebo jak se vypořádat s tím neskutečným přívalem klavírního zvuku v závěru?
Poďme aj k iným témam v tomto rozhovore. V súčasnosti, no je to už určite niekoľko rokov, sa vytráca z interpretácie individuálny vklad hráčov, čoraz viac sa dbá – už od dieťaťa na to, aby sa rozvíjali technické schopnosti. Máte aj dlhoročné pedagogické skúsenosti. Sledujete tento vývoj? Je to podľa Vás správne?
Především – konkurence v našem oboru se neustále zvyšuje. Svět, v kterém si Kreisler s Heifetzem a Zimbalistem vyprávěli na pláži o příjemnostech života, ke kterým hudba také přirozeně patřila, už nenávratně patří minulosti. Počet mezinárodních soutěží s obrovskými počty mladých kandidátů, z nichž někteří jsou ještě dětmi, se stále navyšuje, na konkurzech do významných orchestrů se hrajou stále jen a pouze tytéž dva Mozartovy a tři romantické koncerty a mnohdy se porota rozhoduje podle toho, jak se kdo dokáže začlenit do skupiny, protože přílišná individualita v orchestrální hře je na obtíž. Přibývá mladičkých laureátů, o kterých za další dvě sezóny už neuslyšíte ani slovo. A navíc – šílená exploze sociálních sítí umožňuje každému jednotlivci, aby si sám o sobě vytvářel vlastní legendy, aby sděloval světu a svým “přátelům”, které nikdy reálně neviděl, svoji vlastní smyšlenou a umělou skutečnost. A v tomto shonu a zmatku a přehršli virtuálních virtuózů, kteří nikdy nestáli na relevantním pódiu, je mnohdy obtížné se orientovat a nalézt opravdové osobnosti.
Na straně druhé je nutné a důležité říci, že odložíte-li tyto brýle mámení, spatříte řadu krásných, živoucích, tvrdě pracujících a úchvatně hrajících interpretů. Jsou tu mezi námi a žádné zoufalé plebejské výkřiky je nemohou umenšit. V poslední době mě například několikrát velmi oslovili houslista Chad Hoopes nebo cellistka Alisa Weilerstein. Kdykoli poslouchám, jak hraje Yuja Wang, stojí-li po jejím boku velký partner a ona nemá čas na vlastní exhibici, jsem nadšený. A také k mladému dirigentovi Klausu Mäkelämu chovám opravdu hluboký obdiv…
Dnes vídame často na pódiách detské talenty – 10 – 12 ročné deti hrajú ťažký repertoár, no v minulosti sa takéto skladby nechávali dostatočne „vyzrieť“, vždy sa začínalo postupne, od klasicko-romantického repertoáru, k náročnejším skladbám. Je schopné dieťa vôbec takejto skladbe adekvátne porozumieť? Nestráca sa v tomto prípade potom už hudba samotná na úkor technickej vycibrenosti a opakovania určitého vzoru?
V době, kdy jsem přišel do Ameriky, mě mimo jiné poprvé potkalo to privilegium pracovat se zázračnými dětmi. A opět můžeme mluvit o těch mnohých, které se vyvíjejí příliš jednostranně, ale také lze pokusit se spatřit ty opravdu vyjímečné talenty, které prostě dozrávají daleko dříve, než jsme si kdy dovedli představit. Ta představa, že dirigent musí nejdříve prožít blokádu Leningradu, aby mohl dirigovat Šostakovičovu Sedmou symfonii, je totiž zgruntu falešná. Ti nejmladší z nás dokážou mnohdy fantastické věci a pro mě osobně je daleko zajímavější se učit od nich, protože mají blíž k přirozenosti, než setrvávat ve starých školometských kolejích. Ostatně nezapomínejme, že tento svět je zázračný…
A opäť iná téma. Mali sme obdobie korony, počas ktorého boli koncertné sály a divadlá zatvorené, kultúra bola ťažko skúšaná. Potom sa ľudia krátko tešili z umenia, no nastala ďalšia kríza. Prečo podľa Vás potrebujeme umenie? Prečo by ľudia mali chodiť na koncerty, aj keď si hovoria, že existujú v ťažkých podmienkach a na kultúru nemajú ani pomyslenie?
Opravdu si nemyslím, že všichni z nás potřebujeme sofistikované umění. Mnozí si vystačí s daleko jednoduššími a mnohdy bezobsažnými popkulturními hrátkami, které se na nás valí ze všech stran. Nemohu říci, že jsem nějak zvlášť obdivoval českého herce Jana Wericha, ale mám v paměti jeho větu “To je blbý, to se bude líbit”, kterou ve zkratce přesně popsal realitu. Ale mohu-li se ještě krátce vrátit k tomu, jak to vnímám já, pro mne osobně je vždycky dotyk s velkým uměním představou ráje, který jsme sice ztratili, ale prostřednictvím velkých tvůrců se nám v záblescích zjevuje před očima.
Zuzana Vachová
Zdroj foto: ivanzenaty.com
