„S každým dalším albem si uvědomuju, že právě jazz mi může být hudebním světem bez hranic s neomezenými možnostmi,“ hovorí pre náš portál klaviristka a hudobná skladateľka, ktorá vystúpi na Mikulášskom jazzovom festivale.
V Česku Vás oslavujú ako „zázrak“, ktorý nikdy nič nemal spoločné s jazzom – že ste vlastne vyštudovaná klaviristka v oblasti klasickej hudby, a predsa, ste sa nejakými zvláštnymi náhodami dokázali uplatniť aj v tomto menšinovom žánri. Ja si však naopak nemyslím, že vzdelanie v oblasti klasickej hudby je „hendikep“, čo dokazuje mnoho príkladov v histórii jazzu, najmä moderného. Takže začnime skôr netradične – čo Vám dala klasická hudba? Mohli by ste vôbec bez nej robiť jazzovú hudbu?
Myslím si, že to, co se při vydání mého debutu před čtyřmi lety stalo, bylo jednoduše překvapení. Jednak pro mě samotnou, protože jsem od prvních skladeb tvořila pro tu hudbu a hledání vlastního vyjádření, a ne pro vizi expandovat do jazzu nebo jakéhokoli jiného žánru. Být najednou zmiňována v souvislostech jiného hudebního světa, než ve kterém jsem žila přes dvacet let, bylo vyloženě dobrodružství. K obecnému překvapení může zavdávat i skutečnost, že se v Česku v rámci určitých žánrů vesměs všichni znají, a tak nějak v průběhu vědí, odkud se line nová hudba. A když jste člověk, který dodnes nezahrál jediný standard, tak se zařazením do kategorie jazz stanete překvapením vlastně docela snadno. Já sama jsem nejdřív brala mé zakategorizování do jazzu tak trochu jako nutnost někam mou hudbu zařadit, odvíjející od výběru nástrojů a spolupráce s výbornými jazzovými interprety. S každým dalším albem si ale uvědomuju, že právě jazz mi může být hudebním světem bez hranic s neomezenými možnostmi. Žánrů, které ve své hudbě nacházím, je více, nejvíce z nich mě ale samozřejmě zformovala klasika. Na jedné straně jsou technické dispozice, na druhé je chápání formy a hudebního obsahu, a všechno je to zalité pokorou ke všem těm mistrovským skladbám a veledílům, které po cestě poznáváte a které můžete zkoumat z bezprostřední blízkosti.
Nie je to tak trochu klamlivý dojem, že jazzových muzikantov a klasických možno oddeľovať a vlastne ani nič nemajú spoločné?
Jedním z důvodů, proč dochází k oddělování klasiky od jazzu je ten, že klasičtí interpreti většinou vlastní hudbu neskládají. Už jen mezi klasickou interpretací a improvizací bývá propast, a klasicky vyučení skladatelé jdou často ve stopách velmi odlišné linie, i když se občas dokáží tyto styly setkávat někde uprostřed, v prostředí vstřícnému ke kompromisům v různých typech experimentální hudby. Tradiční klasici a jazzmani mají často úplně jinak vystavěné principy toho, jak funguje při interpretaci jejich mysl. Jiným způsobem využívají paměť, jinak pracují s technickou stránkou, při samotné hře kladou význam na odlišné hudební složky, jinak vnímají harmonické struktury. Oba tyto světy přinášejí člověku tu velké dispozice, tam úskalí. Mě se líbí tyto dva světy spojovat. Využívat vlastního klasického základu a pro touhu po vlastní, nové tvorbě, měnit a vytvářet si svá pravidla v rámci žánru, který vlastně historicky stavěl na svobodomyslnosti a inovativních nebojácných přístupech, a pro toto uvědomění se v něm můžu cítit jako ryba ve vodě, přestože k němu přicházím úplně odjinud.
Vypočula som si niekoľko nahrávok klasickej hudby vo Vašom prevedení a musím povedať, že v mladej generácii ste unikát. Dnes – určite to sama vnímate, dominuje výrazne technická zložka interpretácie na úkor výrazovej. Vy naopak, dbáte aj o ten výraz. Už aj v Etude od Martinů to bolo zrejmé. Alebo Mozartova Fantázia d mol – zahratá s čistotou a eleganciou (to sa dnes nevída často, pravda).
Děkuji! To mě samozřejmě moc těší. S každou skladbou strávím poměrně hodně času a hledám v ní cesty tak, aby mě samotné její interpretace přišla správná, nebo možná spíše krásná či smysluplná. Tedy, alespoň v daný moment, když ji nahrávám. Člověk se totiž s každým dalším dnem mění, kdežto záznam skladby zůstává neměnný, už napořád. Což je jeho specifické kouzlo. Existuje nekonečně mnoho možností, jak skladbu interpretovat. A pokud záznam té jedné aktuální verze, která zrovna vznikne, dokáže předat více, než jen precizně odehrané noty, pak je to prostě úžasné.
Odkedy ste v sebe objavili muzikalitu a cítili, že sa vydáte dráhou klaviristky?
Sen být koncertní pianistkou se v mém životě silně rozvířil spolu s událostí, když jsem v devíti sólově vystoupila s filharmonií, i když paní učitelkou klavíru jsem chtěla být už mnohem dřív.
Určite poznáte staré nahrávky majstrov z minulosti. Zavriete oči a ihneď viete identifikovať, že hrá Argerich, Horovitz, Rubinstein… Veľkí klaviristi vždy mali svoj rukopis. Čo myslíte – čo sa stalo? Prečo to dnes nedokážeme?
Nevím, zda to nedokážeme. Ale pravdou je, že historicky v určitých dobových etapách vždy dominovala nějaká škola. A tu a tam se objeví jedinec, který je natolik silný, přesvědčivý, individuální a nový, že se sám stane ikonou, nebo dokonce dokáže změnit celý proud hudebního dění, který je na chvíli nový, silný a historicky významný. Valná většina ostatních se pak zase a znova dlouhodobě upíná na historii, a na principy, které fungovali pro lidi, kteří sami byli těmi hybnými silami. Často se pak hudební dění točí v kruzích. Dokud se neobjeví nová, silná tvůrčí individualita, která adekvátně koreluje s dobou, ve které žije, a je pro ni reálným přínosem. Řekla bych však, že úplně nejde srovnávat umělce minulosti a umělce, žijící dnes. Tedy, když už z nějakého důvodu sama tu a tam hledám inspiraci v interpretaci někoho jiného, jsou to často právě historické nahrávky. Horowitz, Gould, Cortot… Mým hlavním důvodem k takovému poslechu je rozšiřování hranic vlastního pocitu svobody, a podpoření prohlubování právě vlastního rukopisu, protože mohu poslouchat s vědomím, že je jejich interpretace zachycením úplně jiné doby. Slyšitelně odlišně vnímají harmonie, vystavují jinak fráze, volí jiná tempa, zkrátka, mají jiné interpretační ideály, a tak je mohu poslouchat nezaujatě, s inspirovaností a s nadhledem. Čas plyne a svět okolo nás se signifikantně mění. Co představuje ideály právě teď? Víme to? Myslíme si, že to víme anebo to vědomě hledáme? Nevím, nakolik ostatní klasičtí pianisté prožívají souvislost mezi hudbou, kterou hrají a dobou, ve které žijí. Nakolik se snaží vyplnit ideály minulosti a nakolik touží po tom, být umělci, žijícími tady a teď. Možná nemusíme znova a znova dokazovat přesně to, co dokazovali lidé v historii. My k nim máme možnost vzhlížet, s úctou na sebe nechat působit to magické kouzlo minulosti, ale zároveň můžeme hledat vlastní vyjádření, v upřímném souladu se sebou samým a s dobou, ve které žijeme.
Na Slovensko však prídete účinkovať s jazzovým repertoárom, preto poďme od klasickej hudby k jazzu, aj keď ja osobne si nemyslím, že sa to celkom dá oddeliť, respektíve, vo Vašom prípade dochádza k fúzii rôznych žánrov a nehovoríme o čistom jazze, no klasika tam má rozhodujúci vplyv. Aký repertoár predstavíte na Mikulášskom jazzovom festivale? Budete sa koncentrovať na aktuálny album Elements?
Tento koncert bude takovou směsí hudby ze všech mých alb, od Inner Place po Elements.
Ešte predtým, ako sa k nej dostaneme. Poďme k albumu Prometheus. Aké sú okolnosti vzniku tejto platne? Veľa ste už o nej porozprávali, no predsa – počuť lesný roh v hudbe, ktorá má žánrové označenie jazz (veď dnes už nič nie je čisto jazzové a akceptujú sa akékoľvek experimenty), nie je častý úkaz. Prečo ste sa preň rozhodli?
Horna pro mě představuje nástroj, který velmi silně dokáže zhudebnit důstojnost, která je zároveň plná naděje, v jejím zvuku je síla, a zároveň má v barvě spoustu něhy. A v interpretaci Radka Baboráka se všechny možnosti tohoto nástroje úchvatně násobí. Impuls k vytvoření Promethea ve mě spustila nečekaná smrt mého táty, a zavdala silným představám, které mě přiměly oslovit ke spolupráci právě Radka Baboráka, Míru Honzáka a Davida Dorůžku.
V každej skladbe tohto albumu cítiť príbeh. Opäť sme takpovediac pri klasike – myslíte si, že možno vzdialene hovoriť aj o „programovej hudbe“? Aké príbehy sú za skladbami? Necháte to na poslucháča a jeho fantáziu – čo si k nim predstaví?
Některé mé skladby v sobě mají konkrétní živoucí příběh, někdy jsou to statičtější obrazy, některé abstraktněji představují emoce, jindy ve skladbě slyším dominovat barvy. Je to různé. V Prometheovi existuje velmi provázaná dramaturgie, obsahuje i drobné symbolické hříčky na principu kryptogramu, je naplněná reálnými vzpomínkami, pocity, příběhy i nově vzniklými obrazy, které se v průběhu objevovaly, a hlavně se v té hudbě prolínají věci, které měl můj táta rád. Mě se líbí obě možnosti, které hudba přináší. Jedna je ta, když člověk na sebe nechává působit hudbu pro ni samotnou, bez vědomí, zda znamenala pro autora něco konkrétního. Protože to je obrovské kouzlo hudby. To, že v každém může rozpoutat vlastní vlny příběhů, vzpomínek, emocí. A zároveň si užívám to, znát obsah nebo ho sdílet. Dává to možnost jakéhosi průvodce. Vědomí o obsahu nikoho neomezuje v tom, prožít si cokoli vlastního, ale zároveň může poodkrýt zákoutí, do kterých může posluchač nahlédnout, a třeba se díky tomu může do hudby ponořit o něco hlouběji.
Na albume PROMETHEUS s Vami účinkujú špičkoví muzikanti: svetoznámy hráč na lesný roh Radek Baborák, kontrabasista Jaromír Honzák, gitarista David Dorůžka a bubeník Michal Wierzgon. Sú to všetko prvotriedni muzikanti – ako sa Vám s nimi spolupracuje? Zdá sa, že Vaše trio už je stabilné, aj vzhľadom na ďalší album, ktorý ste vydali…
Zatím jsme v tomto uskupení hráli pouze ve studiu při vzniku Promethea. A to bylo úžasné. Je to opravdu zážitek, být obklopen tak úchvatnými a inspirativními hudebníky. Naše první živé vystoupení nás čeká teď v srpnu, na Slovensku, v Bratislavě, na což se nesmírně těšíme.
Všetkých desať skladieb albumu ste napísali Vy. Viedla Vás intuícia kombinovaná so skúsenosťami klaviristky? Ako komponujete? A v tomto prípade tie kompozície asi vznikli špeciálne…
U Promethea se hudba linula hodně nečekaně, ruku v ruce s emocemi. Ale ve stylu komponování se to vlastně nelišilo od principu vzniku jiných alb. Základní kámen mého komponování je objevování toho, co vnímám jako ryze moje. Neustále si zaznamenávám své hraní a improvizování, mám všude možně na flashkách a discích stovky nahrávek. Nikdy se ale nevracím moc zpět. Všechna alba jsou vlastně hodně aktuální, protože dramaturgická konzistence je pro mě hodně důležitá. Simultánně s hledáním prostřednictvím hraní se mi v mysli rodí nápady, například v podobě formy, témat, nebo třeba pocitu či nálady, kterou bych měla chuť v hudbě slyšet. A ty nápady pak hudebně vyplňuju.
Dávate si mimoriadne záležať aj na vizuálnej stránke, čo už bolo zjavné na Vašej debutovej nahrávke Inner Place. Vnímate hudbu ako komplexné umelecké dielo? Je pre Vás vizuálna stránka dôležitá – prostredníctvom farieb, obrazov strihu ukazujete to, čo sa deje v príbehu, v melódii, v štruktúre, v príbehu?
Co je na mé umělecké cestě velmi esenciálním, je spolupráce s Janem Valou. Jsme už mnoho let tým a pracujeme spolu v podstatě na všech našich uměleckých projektech. A právě díky němu mohu svou tvorbu vnímat komplexně, včetně vizuálu, audia či filmových snímků.
Je zrejmé, že sú pre Vás atraktívne žánre ako je filmová hudba, vo Vašich kompozíciách cítiť aj vplyv minimal music. Čo pre Vás predstavuje účinok tejto hudby v kombinácii s jazzovou rytmikou?
Film je mi velmi blízko, je to něco, o co se silně zajímám, ve volném čase se věnuju editorské práce v rámci projektu Cataplasm, a je pravdou, že mé kompozice jednoznačně protínají hranice filmové hudby. Pokud jde v této souvislosti o bicí, vlastně bych si do své hudby vyloženě tradiční jazzovou rytmiku neuměla představit. Myslela jsem si, že budu hledat spoluhráče opravdu dlouho. Ale velmi záhy se mnou začali hrát právě Martin Kocián a Michał Wierzgoń, kteří dokáží vnést do mých kompozic úchvatné roviny, které nijak nepotlačují moje autorské záměry, ale naopak je podporují, nezávisle na žánru, s citlivou muzikalitou a dechberoucí technikou. A za to jsem nesmírně šťastná, vlastně mi to přijde jako zázrak.
Poďme teraz k novému albumu, ktorý je inšpirovaný všetkými elementmi. Opustili ste vydavateľstvo, pomerne rýchlo vydali nový album a je opäť iný. Opäť je to crossover, opäť miešate rozmanité žánre – čo je to tentoraz?
Nemyslím si, že by to byl svět příliš vzdálený od toho Prometheovského, a řekla bych, že v něčem Elements mohou evokovat i svět Inner Place a Unravel. Ale přesto je to svět jiný. Tentokrát jsem hledala inspiraci na jiných místech. Voda, země, vítr, vzduch, éter, kosmos… Chtěla jsem oproti Prometheovi, který vyvěral z nitra, vytvořit něco, co bude čerpat zvenčí. A chtěla jsem také něco, co není primárně jen moje, ale co má bezprostřední vlastnost být všech. Řekla bych, že album Elements je oproti ostatním občas více klasické, někde je více jazzové, občas je více popové a místy je rozhodně více rockové.
Opäť sa asi dostaneme k úvodu: išla by podľa Vás Vaša kompozičná a interpretačná cesta bez toho, aby ste mali klasické vzdelanie? Čo Vám klasika v oblasti jazzu, rocku, filmovej hudby, minimal a všetkých štýlov, ktoré spájate, dala?
Hudba každého člověka je kombinací mnohého. Je to sloučenina tolika věcí dohromady, až je to absolutně fascinující. Proto bych řekla, že cokoli by bylo v mém životě jinak, tak pak by má hudba byla jiná. Nebo dokonce žádná. Klasika mi dala technickou zručnost a schopnost mentálně uchopit hudební formy a jejich obsah. Tím, že mohu studovat klasické kompozice, mám možnost nahlížet hluboko do hudebních struktur.
Apropo, Mikulášskemu jazzovému festivalu budú kraľovať ženské interpretky. V jazze to nie vždy celkom tak bolo, ženy neboli uznávané v histórii ako plnohodnotné speváčky a už vôbec nie inštrumentalistky. Tentoraz ich tam bude dostatok… Tešíte sa, že budete jednou z nich?
Abych řekla pravdu, tak takovýto pohled mě úplně míjí. Přestože si uvědomuju, že pro mnohé může být toto téma silné a aktuální, nebo se nad ním alespoň pozastaví, tak pro mě samotnou by poměr mužů a žen na festivale nic nezměnil. Ale možná ze mě mluví to, že mohu vystupovat na jazzovém pódiu, aniž bych musela jako jediná holka ve třídě prorážet začátky své cesty mezi čtyřiceti jazzmany. (úsmev)
Zuzana Vachová
Zdroj foto: titulná: Jan Vala
