„Pre mňa sú dôležité príbehy, ktoré rozprávam, texty piesní a možnosť slobodne ich interpretovať – hrať sa so slovami, melódiami. Tón, farba hlasu, ktorými vyjadrujem emócie tak, aby zanechali v poslucháčoch stopu,“ hovorí pre náš portál česká jazzová speváčka Marta Kloučková, ktorá vystúpi v Liptovskom Mikuláši na Jazzy Feste.
Patríte medzi jedny z mála jazzových speváčok na česko-slovenskej scéne. Jazz je tiež menšinovým žánrom. Je to tak stále, aj keď sa jeho hranice rozširujú, aj tento žáner je pod vplyvom rôznych žánrov. V čom je podľa Vás jeho špecifickosť? Vyžaduje si hudobnú inteligenciu poslucháča?
Myslím, že vyžaduje hlavně citlivost a otevřenost a taky trochu trpělivosti, pokud se posluchač s jazzem teprve seznamuje. Jazz je ale v současné době široký pojem. Řekla bych, že moderní instrumentální jazz vyžaduje více pozornosti než například easy-listening jazz, ale mezitím je tolik různé jazzové hudby – například současná britská jazzová scéna jde hodně do hip-hopu a tanečních rytmů, tak nejde úplně říct, že by posluchač musel být hudebně vzdělaný, aby si jazz užil. Je v něm každopádně hodně improvizace a to je podle mě něco, co je na jazzu extrémně přitažlivé – jak pro hudebníky, tak pro posluchače. Ten moment, kdy v rámci improvizace vzniká něco nového a vy jste u toho.
Keď som si počúvala Vašu tvorbu, našla som v nej aj štandardy, napríklad Niny Simone a Stevieho Wondera Part-Time Lover. Podľa čoho si vyberáte, čo budete spievať? Čím Vás pieseň dokáže osloviť, aby ste jej dali vlastnú podobu?
Pro mě je důležité, aby se mnou píseň rezonovala, buď hudebně nebo textově nebo hudebně i textově. Podle toho, kde se v danou chvíli v životě nacházím, najdu písně, které chci zpívat. Některé jsou se mnou už mnoho let. Pokud mě příběh písně neosloví, je pro mě těžké jej interpretovat, takže si takové písně primárně nevybírám.
Jazz, to je najmä improvizácia, či už inštrumentálna alebo vokálna. V jazze poznáme v histórii mnoho svetových speváckych hviezd, každý z nich má svoj unikátny prejav, špecifickú farbu, sú rozpoznateľné okamžite. Na čom si zakladáte v jazzovom vokálnom prejave Vy?
Pro mě jsou důležité příběhy, které vyprávím, texty písní a možnost je svobodně interpretovat – hrát si se slovy, melodiemi. Tón, barva hlasu, kterou vyjadřuju emoce tak, aby zanechaly v posluchačích otisk. A pak samozřejmě vokální improvizace, svoboda a moment, kdy se v rámci improvizace octnu trochu v jiném světě a cítím intenzivní spojení s kapelou i posluchači. To miluju.
Sloboda jazzu je aj v scate. Využívate ho v skladbách aj Vy. Dá sa scat naučiť alebo je to prirodzene v človeku? Je scat prejavom slobody a voľnosti v jazze?
Myslím, že scat v sobě má každý, ani o tom třeba neví. Naše každodenní dorozumívání se mezi sebou slovy je v podstatě improvizace. Při prohlubování znalosti vokální improvizace je jen potřeba si obohacovat náš slovník, naše hudební/pěvecké „šuplíky“, až se člověk dostane do bodu, kdy ani nemusí přemýšlet nad tím, jak se vyjádřit a prostě se vyjádří. Ale je potřeba to cvičit, podobně jako když se učíte cizí jazyk – nejde to hned. Ale pak to stojí za to. Někdo má pro scat větší talent, někdo menší, ale obecně myslím, že mnoho zpěváků brzí strach z toho, že udělají chybu. A pak, když se od téhle koncepce osvobodí, začnou se dít zajímavé věci (úsmev). Ano, scat je jedním z projevů svobody a volnosti v jazzu, ale stejně tak si lze hrát se slovy písně a improvizovat s nimi. Každý jazzový zpěvák nemusí nutně scatovat.
Ako mladá interpretka ste vydali dva albumy, v roku 2018 to bol debut Loving Season, ktorý bol zaradený medzi najlepšie české jazzové albumy. Máte už na konte aj druhý album Stopa snu, taktiež s jazzovým kvintetom. Vychádzate na ňom zo svojej osobnej skúsenosti. Keď umelec dáva svoje pocity do tvorby a interpretácie, je to pre Vás cesta súčasnej hudby? A je práve jazz pre tieto piesne vhodným žánrom?
Myslím, že to velmi záleží na umělci, kudy se chce vydat. Někdo rád zhuděbňuje básně nebo cizí texty, které se mu líbí a rezonují s ním (to jsem udělala na albu Loving Season, když jsem zhudebnila pár básní Sary Teasdale) a pro někoho je snazší pracovat s vlastními texty, vlastními příběhy. Mě baví obě roviny. A protože mě baví psát spíše poetické texty, je pro mě jazz v tomto směru ideální, baví mě spojení poezie a jazzu. Jazz snese mimo jiné i „nepísňovou formu“, nemusím přemýšlet, co bude sloka a co refrén, kolikrát ho na konci opakovat. V současné hudbě mě posluchačsky baví i fůze lidové hudby s jazzem. Co se týče pocitů umělce v tvorbě a interpretaci, ty by tam mělý být především, za mě jsou pocity a emoce a snaha o jejich vyjádření hybnou sílou v umění.
Okrem troch skladieb z jedenástich, ktoré sú na druhom albume, ste autorkou Vy. Sú to Vaše príbehy?
Ano, jsou. Na albu Stopa snu jsem zpracovávala období rozchodu a osamělosti v době pandemie, ale je tam i naděje, poučení, víra v lepší zítřky.
Album je plný clivoty, no zároveň z neho cítiť aj povzbudenie a nádej. Je evidentné, že vznikal po Vašom nie práve šťastnom osobnom zážitku. Vedia diváci a poslucháči s Vami zdieľať tieto príbehy, ktoré sú len Vaše?
To byste se musela zeptat posluchačů, ale já věřím, že se jich mé písně dotýkají a když se někdo zrovna nachází v podobné situaci jako já tenkrát, ví, že v tom není sám a že bolest časem přebolí.
Melancholická rovina je Vám zrejme blízka. A podľa mňa veľmi dobre funguje aj s jazzom, no nie je to prvoplánová „smooth jazzová“ hudba, ktorá rozpráva príbehy. Naopak, potrebuje znalého, inteligentného a vyspelého poslucháča. Je hudba nadstavbou príbehov, ktoré rozprávate?
Album Stopa snu vznikalo až na jednu výjimku – titulní píseň Stopa snu – celé tak, že nejdřív byl text, pak hudba. Ale neřekla bych, že je hudba nadstavbou, vnímám to, že funguje hudba i příběh společně, v synergii.
Využívate na koncertoch viac improvizácií? Možno dramatickejších polôh, ako obsahovali pôvodné, nahraté piesne?
Ano, na živých koncertech improvizuji trochu víc, i pro kapelu je více prostoru pro improvizaci. Album jsme natočili před dvěma lety a od té doby uzrály jak písně, tak i já zase o něco. Co se týče dramatických poloh, ano – pokud mám náladu na dramatičtější ztvárnění některé z písní, neváhám a pustím se do toho. A vím, že mám za sebou fantastickou kapelu, která mě podpoří. Na koncertech jsme všichni stoprocentně přítomní, posloucháme se, vítáme momenty překvapení a reagujeme na ně. Je to velmi zábavné. I to je pro mě svoboda, kterou na jazzu miluju.
Ste aj autorkou básní – pieseň Padá sníh napísal David Dorůžka. Je to mimoriadne poetická skladba, v ktorej máte skôr piesňový a šansónový prejav ako jazzový, čo tomu textu a hudbe náramne pristane. Rada kombinujete štýly?
Šanson mám moc ráda, právě pro to, že obvykle mívá hluboké, chytré texty. Studovala jsem kromě jazzového zpěvu i muzikál, skrz něj mám k šansonu blízko a slova a jejich význam i barvy jsou pro mě v písni důležitá. David text písně Padá sníh zhudebnil skvěle, přesně vystihl náladu, kterou jsem si pro text resp. píseň představovala.
Introspektívny, jemný úvod, a v podstate až piesne vyvrcholí jazzovou improvizáciou, v ktorej počuť nosný melodický motív vo Vašom podaní, ale v inštrumentálnych pasážach nájdeme aj polyrytmy, prvky free jazzu, zároveň esteticky krásne sóla gitary. Sú to prvky, ktoré sa v hudbe s Vaším kvintetom, využívate najmä na koncertoch ako spontánny prejav alebo sú vopred zapísané?
V této písně je většina z vámi jmenovaných prvků zapsaná. Improvizovaná jsou sóla – vokální, Vítkovo Křišťanovo na fender a Davidovo na kytaru a také doprovod Jaromíra Honzáka a Marka Urbánka pod sóla. Ty improvizované plochy jsou na koncertech delší a samozřejmě se koncert od koncertu trochu liší.
Môže podľa Vás vôbec dobrý jazzový spevák alebo muzikant tvoriť tak, že má improvizácie vopred zapísané a naučené? Jazzoví fanúšikovia totiž túto technickosť môžu rozpoznať. No predsa sa to stáva. Je potom ešte jazz vôbec jazzom?
To je těžká otázka. Třeba vokalíza Roberty Gambarino v písni On the Sunny Side of the street je úžasným kouskem a i přesto, že je předem daná, je to prostě zážitek, slyšet ji naživo. Nebo pokud má zpěvák vypsané scatové sólo, které zpívá například s bigbandem nebo vokálním souborem. Pořád je to jazz. Otázkou je, jak moc to baví toho zpěváka, zpívat to stejné dokola, když je svět improvizace tak zábavný. Myslím, že skvěle zazpívaná vokální improvizace může posluchače také velmi bavit, ale je to individuální, záleží na kontextu. Jak jsem říkala, na jazzu je podle mě přitažlivý ten krátký moment, kdy nikdo v sále netuší, kterým směrem se improvizátor vydá. A to při naučeném materiálu těžko vznikne.
V speve často využívate hrudný register, v ktorom sa najviac ukáže prirodzená farba speváčky. Prispieva to aj k poetickosti príbehov. V ktorých pasážach nastáva čas pre prácu s inými registrami?
Já docela často používám i jemnější hlavový rejstřík nebo šeptám, ale je pravda, že hrudní rejstřík převažuje. Pokud to budeme takto kategorizovat. Barvy měním podle potřeby písně i své nálady, někde se držím víc zpátky a někde jdu do plného forte. Pokud to jsou rychlé běhy jako například v písni Mařenka, tak se držím jemnějšího mixu, abych to všechno stihla (úsmev).
Farbou ste mi niekedy pripomenuli Norah Jones, aj celkovým pocitom z niektorých skladieb. Dokonca v duete Never Let Me Go, napríklad. Čím sú Vám ako speváčke blízke meditatívne prvky v jazze?
Mně se obecně dost líbí taková hořko-sladká emoce v hudbě, ráda zpívám hlubší texty a s nimi se často pojí pomalejší hudba, i když to není samozřejmě pravidlem. Jestli to jsou meditativní prvky, to úplně nemůžu říct. Norah Jones mám ráda, děkuji!
Máte v kapele skvelých hudobníkov – David Dorůžka – gitara, Vít Křišťan – klavír, Jaromír Honzák – kontrabas, Marek Urbánek – bicie nástroje. V tejto zostave prídete aj na Jazzy Fest do Liptovského Mikuláša? Čo ste pre publikum na festival v Liptovskom Mikuláši pripravili?
Ano, v této sestavě přijedeme, na programu budou písně z našich dvou alb Loving Season a Stopa snu a i jedna novinka.
Je Vám blízka atmosféra jazzových festivalov? Čím sú podľa Vás iné ako bežné koncerty v kluboch?
Jazzové festivaly jsou super, baví me setkávat se s kolegy hudebníky. Je skvělé, že si někdo dá práci s dramaturgií a spoustou dalších věcí a zorganizuje festival. A Jazzy fest sleduju už nějakou dobu a dělají to výborně!
Na Slovensku sme Vás mali možnosť vidieť s Vaším projektom Voicingers. Tešíte sa k nám?
Na Slovensko jezdím koncertovat ráda, těším se moc!
Zhovárala sa: Zuzana Vachová
Foto: Kateřina Bíbrliková
