„Boulanger, to je hudba starých dobrých časů, kdy lidi daleko méně spěchali, dokázali se bavit a prožívali život s noblesou a grácií,“ približuje Jan Rokyta repertoár koncertov, ktoré zaznejú v rámci festivalu Pro musica nostra.
Ste synom legendárneho folkloristu Jana Rokytu a úspešne rozvíjate jeho odkaz. Či už sú to nahrávky, rozhlasové vysielanie, koncerty a ďalšie aktivity, snažíte sa ľuďom sprostredkovať folklórnu hudbu. Je poukázanie na jej rozmanitosť Vaším cieľom? Prečo je podľa Vás dôležité, aby sme zachovali folklór aj pre ďalšie generácie?
Zachování lidového umění a jeho prezentace v jakékoliv smysluplné podobě – tedy původní-autentické nebo citlivě a erudovaně stylizované – je symbolem naší kulturní identity a originality. Nesnažím se poukazovat jen na rozmanitost folkloru, ale i na nesmírné bohatství a hloubku jeho hudební a textové podoby. Díky lidovému umění dokážeme mimo jiné i pochopit, odkud jsme, kam patříme a čeho si máme v životě vážit.
Skôr ako sa dostaneme k programu, ktorý budete uvádzať na Slovensku v rámci festivalu Pro musica nostra, ešte si povedzme o Vašich aktivitách – keď človek sleduje Vašu kariéru, má pocit, že má pred sebou novodobého Bélu Bartóka. Ako etnomuzikológ tiež chodil po rôznych regiónoch, skúmal, zaznamenával, taktiež mnohé vplyvy folklórnej hudby využil vo svojich kompozíciách. Je pre Vás Béla Bartók inšpiráciou?
Vedle Leoše Janáčka je Béla Bartók pro mě osobně zřejmě nejvýznamnější inspirací, a to jak v oblasti etnomuzikologické-sběratelské tak neméně i v té skladatelské. Implementace zkušeností z terénních sběrů do jeho autorské tvorby je geniální a Bélovi Bartókovi se tak svými kompozicemi podařilo vtisknout historii čistotu a věčnost lidové písně.
Do rozhlasu ste sa dostali ako 12-ročný. Pamätáte si na ten moment? Stali ste sa dramaturgom relácie Spevom k srdcu. Pomohlo Vám to rozvíjať Váš odbor?
Ano, na ten moment v roce 1982 si pamatuji velmi dobře: s dětskou cimbálovou muzikou se nám tehdy dostalo možnosti natáčet v legendárním koncertním studiu S1 (tehdy ještě) Československého rozhlasu Ostrava. O třicet let později jsem v témže studiu po svém otci převzal hudební cyklus Zpěvem k srdci a k jeho 30 realizovaným edicím-koncertům jsem v letech 2012-2024 přidal dalších 40. Zpěvem k srdci je pro mně skutečná srdcovka: v tomto cyklu jsem se mohl realizovat nejen jako dramaturg, ale i jako producent, režisér, redaktor a koneckonců občas i jako interpret a upravovatel.
Hru na cimbal ste študovali na Slovensku a zobcovú flautu v Amsterdame. Bol to prirodzený, muzikantský vývoj, že ste sa rozhodli pre tieto dva nástroje?
Pro cimbál jsem se rozhodl opravdu sám, můj otec-cimbalista mě vůbec nenutil(úsmev). Zobcová flauta mi ovšem spadla do klína už na Konzervatóriu v Bratislavě jako povinný vedlejší obor. Tedy, na zobcovou flautu se paradoxně museli učit všichni cimbalisté, akordeonisté a kytaristé (úsmev). Zobcová flauta mě nesmírně bavila a zásadně k tomu přispěl můj tehdejší pan profesor Emil Hargaš. Sám byl především hobojista, ale dokázal mi pro zobcovku vštípit zásadní nadšení, vášeň a lásku, která mě pak později přivedla až do Amsterdamu.
Čo sa týka folklóru, spolupracovali ste so špičkovými osobnosťami slovenského i moravského folklóru. Čo ste sa od nich naučili? Pýtam sa na nuansy, lebo vieme, že keď interpreta učí majster, ktorý to dostáva v tradícii, z generácie na generáciu, hoc aj ústnym podaním, vždy ho to ovplyvní a formuje výraznejšie ako to, čo dostane bez takejto praxe…
Od folklorních bardů, se kterými jsem měl tu čest spolupracovat, jsem se učil stylovosti, profesionalitě, pokoře a v neposlední řadě i regionální pravdivosti. Vedle mého otce Jana Rokyty byly na Moravě mými vzory Miroslav Hlosta – houslista a primáš Cimbálové muziky TECHNIK Ostrava, zpěváci Jarmila Šuláková a Josef Laža a také zpěvák-etnomuzikolog Dušan Holý. Na Slovensku to byli zcela určitě oba přední houslisté-primáši OĹUNu Miroslav Dudík a Štefan Molota, ale i zpěvačka Darina Laščiaková. K tomuto výčtu musím určitě přiřadit i mou učitelku cimbálu paní profesorku Ludmilu Dadákovou a jejího manžela, skladatele Jaromíra Dadáka. Jejich vliv nebyl tolik folklorní, ale oba byli mými zásadními mentory.
V klasickej hudbe máte taktiež bohaté skúsenosti, na Slovensku, ale aj v Holandsku, Nemecku či Rakúsku, tak so symfonickými orchestrami aj s komornou hudbou. Ako Vás z interpretačného hľadiska tieto skúsenosti formovali?
Byli to zásadní zkušenosti na mé životní hudební cestě, které pro mě znamenaly nové kulturní hodnoty a rozměr.
A poďme už k festivalu Pro musica nostra, kde vystúpite na dvoch miestach: 2. októbra v Kostoľanoch pod Tribečom v Kostole sv. Juraja a 3. októbra v Rimavskom Brezove v Evanjelickom kostole. Ste s týmito miestami oboznámený? Festival si totiž kladie za cieľ prinášať hudbu na miesta, kde kedysi znela – sú to rôzne pamiatky, kaštiele, zámky, chrámy, kostolíky. Dbali ste z tohto pohľadu na dramaturgiu koncertu?
Nebudu zastírat, že program Storočná elegancia a là carte alebo Viedeň – Paríž – Bukurešť svým obsahem primárně nepatří do sakrálních prostor. Ale není to poprvé, kdy se v kombinaci netradičních hudebních nástrojů (Panova flauta a cimbal) snažíme o to, aby v chrámových prostorech mohla zaznít i kvalitní a citlivě interpretovaná světská hudba.
Zásadními inspiracemi jsou pro nás akustika koncertního místa a také jeho genius loci, vyzařování, atmosféra…
V programe Storočná elegancia a là carte alebo Viedeň – Paríž – Bukurešť vystúpite s Liselottou Rokyta. Akú hudbu na tejto trase – spojnici, môžeme nájsť? Aké sú jej historické súvislosti?
Je to hudební putování z Vídně přes Transylvánii do jihorumunských rovin pod Bukureští, s důležitou a příznačnou odbočkou do Paříže. Spojnicemi jsou inspirace tradiční kulturou, ať už je to vídeňský valčík, rumunská táhlá píseň zvaná doina nebo starobylý hudební nástroj Nai, tedy Panova flauta.
Mnohí hovoria o kombinácii cimbalu a Panovej flaute ako o netradičnej, no keď sa započúvame do toho zvuku, farebnej kombinácie, dynamickej, ja na nej nič netradičné nevidím. Je to krásny zvuk, ktorý má potenciál okamžite poslucháča chytiť za srdce, z estetického hľadiska, aj inštrumentálneho, dosahujú oba nástroje súlad. Ako k uvádzaniu koncertov v tejto kombinácii prišlo?
Panova flauta a cimbál spolu tradičně souzní v rumunské lidové hudbě, avšak využití této sonorní kombinace v jiných stylech má však také svůj šarm, a to zejména za předpokladu, že je zde nějaká historická vazba k regionu nebo aspoň k zemi. Mám tím na mysli například Rumunské tance Bély Bartóka. Panova flauta a cimbál zde zní zcela přirozeně, ač nemají s originální instrumentací této skladby nic společného.
V mnohých skladbách, ktoré spoločne uvádzate, je citeľný prvok improvizácie, voľného frázovania. Ak sa dvaja muzikanti stretnú a vedia spoločne hrať aj bez nôt – je to dnes ojedinelý úkaz? Improvizácia sa totiž z klasickej hudby vytratila. Ste za to, aby sa opäť do hudby vrátila?
Jsem velkým příznivcem improvizace ve všech hudebních žánrech! Každý druh improvizace má ovšem své zákonitosti, svůj řád. Improvizace tedy nepřijde sama: musíme se v ní vzdělávat, stále a po celý život.
Fritz Kreisler – americký huslista rakúskeho pôvodu, ktorý aj komponoval. Bol známy osobitým štýlom tónu, ktorý bol charakteristický a rozpoznateľný. Nemáte pocit, že je takýto osobný, silne individuálne prejav dnes už raritou?
V dnešním globalizovaném světě to možná trochu rarita je. Ale já pořád věřím, že se originalita, detail a osobitost projevu budou v plynutí hudební historie stále objevovat.
Aké sú jeho skladby Liebesleid & Schön Rosmarin?
Jsou to krásné kusy přídavkového charakteru, které si z koncertního pódia našly cestu i do restaurací a staly se standardní součástí kavárenského repertoáru. Moc rádi je hrajeme!
Z Viedne sa presunieme do Rumunska. Georges Boulanger bol vynikajúci huslista, skladateľ a dirigent. Súbory hrávajú jeho repertoár, jeho tvorba mi v mnohom pripomína cigánsku hudbu, ktorá nepozná taktové čiary. Je to hlboko vnútorná, introspektívna tvorba, ktorá však pulzuje, má temperament a nostalgiu. Čím je atraktívna pre Vás a prečo voľba padla na tohto autora?
Georges Boulanger je typickým příkladem kavárenské tvorby a jeho skladby v tomto programu určitě nesmějí chybět. Nostalgii jste řekla velmi správně, tu bych určitě podtrhl a doplnil k ní i melancholii. Boulanger, to je hudba starých dobrých časů, kdy lidi daleko méně spěchali, dokázali se bavit a prožívali život s noblesou a grácií.
Po balade z Rumunska to bude ďalšia rumunská ľudová – Suita z Ardealu. Čím je charakteristická?
Je to klasická suita z Transylvánie sestávající z lyrické písně „beze slov“ zvané Doina, pomalého třídobého tance Purtata a rychlého rytmického tance na dvě Joc de doi.
Prirodzene, na koncerte sa dostanete aj k tvorbe Bélu Bartóka. Zaznejú Miniatúry a Rumunské tance. Poznajú jeho tvorbu ľudia na koncertoch, keď ju hráte? Predsa, iná je jeho symfonická tvorba, niečo iné komorná – ako reagujú?
Rumunské tance Bély Bartóka patří k nejznámějším a také nejhranějším skladbám klasického repertoáru vůbec. Je to takový highlight, na který posluchači vždy reagují pozitivně. Miniatury jsou zase naše srdcovka a snažíme se je ukazovat jako typický příklad geniálního zpracování lidových motivů.
To, čo sme hovorili o taktových čiarach pri tvorbe rumunského autora Boulangera, by sme mohli povedať aj o Debussyho skladbe Syrinx. Je nenahraditeľnou súčasťou repertoáru každého flautistu. Ako zapadá Debussy do Vášho konceptu?
Claude Debussy se na Světové výstavě v Paříži nesmírně nadchl pro zvuk Panovy flauty, kterou zde slyšel. Jsem přesvědčen, že vznik skladby Syrinx byl zásadně inspirován a motivován právě tímto zážitkem francouzského skladatele.
Akú úlohu má táto skladba v kontexte vývoja európskej hudby 20. storočia?
Naprosto zásadní, a to nejen pro repertoár příčné flétny, ale neméně i pro repertoár Panovy flétny!
Osobne ma veľmi potešilo, že ste zvolili aj dielo nášho huslistu, skladateľa, aranžéra Stana Palúcha. Jeho Božská flauta je pomerne rozsiahla kompozícia s jemnou introdukciou, sólo Panovej flauty má prekrásnu melodickú líniu, čo je však podstatné, od začiatku počujeme folklórne vplyvy v tejto kompozícii a charakteristické ozdoby. Je to meditácia, ktorú podporuje nielen sólový nástroj, ale i ansámbel – ten budete tvoriť Vy s cimbalom. Dokáže jeden cimbal nahradiť orchester?
Určitě se změní instrumentace skladby, ale je zároveň i snaha, aby se nezměnil její charakter a poslání. V tomto ohledu je Božská flauta Stana Palúcha stejná jako Rumunské tance Bély Bartóka: skvělá hudba může pulzovat svým životem v různých instrumentacích a stále si uchovává svou hodnotu.
Dočkáme sa aj rýchleho tempa, ktoré to pomalé v úvode priam predurčuje. Je Panova flauta virtuózny nástroj? Predstavíte ho aj v tejto polohe?
Určitě! Části z rumunských suit, ale koneckonců i Syrinx a skladby Fritze Kreislera jsou důkazem toho, jak virtuozně se dá hrát na Panovu flautu.
Na Slovensku ste v rámci festivalu Pro musica nostra už vystupovali na letnej edícii. Ako festival hodnotíte?
Zde je má odpověď jednoznačná: dramaturgicky skvělé vymyšlený a produkčně skvěle zorganizovaný festival, moc děkujeme za pozvání!
Keď si spravíme spojnicu troch miest Viedeň – Paríž – Bukurešť v histórii, kde sa v súčasnosti naše krajiny nachádzajú? Máme byť načo, čo sa hudobnej kultúry týka, v kontexte dnešnej Európy, hrdí?
Můžeme být zcela určitě a právem hrdí. Naše hudební kultura je svébytná, pestrá a rozmanitá, je to bohatství, které máme poznat, ctít, uchovat a předávat dále!
Zhovárala sa: Zuzana Vachová
Foto: Hudobné centrum/Anton Sládek
