„Violončelo má obrovský rozsah. Dokáže obsiahnuť basové party, rovnako tiež vykúzliť čarovné spevné farby vo vysokých polohách. To všetko ešte objíma mäkký zvuk, ktorý sa krásne počúva. To však nie je všetko,“ hovorí violončelista Jan Zemen, ktorý spoločne s ďalšími čelistami, Petrom Špačkom, Matějom Štěpánkom a Ivanom Vokáčom tvoria Cello Republic. Na Slovensku ich čakajú tri koncerty v rámci festivalu Pro musica nostra.
Názov Cello Republic znie ako štát v štáte. Ak to máme ponímať hudobne, aký štát reprezentujete? Akú hudbu chcete ľuďom prinášať?
Republika v názvu je pro nás spíš signálem dovnitř. Je to pro nás symbolem nějaké pospolitosti, symbolem spolupráce a taky rovnoprávnosti. Do nového projektu jsme se dali z radosti a touhy něco společně tvořit. Je to do značné míry reakce na vyústění situace v původním souboru.
Históriou tohto projektu, ktorá plynule pokračovala, bol aj projekt Prague Cello Quartet. Bol populárny v zahraničí aj v domácich Čechách. Ako prišlo k tomu, že jedného dňa skončil?
Právě, najednou jsme zjistili, že jeden jediný z nás si nárokuje všechna obchodní práva na značku, CD i videoklipy. V tom jsme pokračovat nechtěli. Děláme hudbu pro radost a toto nás dost dost nemile překvapilo a zasáhlo. V novém souboru to máme jinak.
Vedeli ste si predstaviť, že by ste v kvartete nepokračovali? Dá sa vôbec po takejto kariére odísť a vybrať sa tradičnou cestou?
Pro nás je kvarteto jako rodina. Sdílíme spolu i podstatnou část osobního života a ukončit to by bylo jako nechat se rozvést. To si vůbec nechci ani představovat.
Personálne obsadenie Vášho súboru je rôznorodé (aj keď ste sa v istý moment všetci stretli u toho istého pedagóga), ale zrejme práve v tom je to čaro, ako sa dokážu stretnúť a rozumieť si na prvý pohľad nezlučiteľné hudobné prejavy. Je v hudbe spoločný menovateľ, istý moment, ktorý prekračuje žánre?
Je to tak. Jsme čtyři různí lidé se zaměřením do odlišných směrů. Petr Špaček je crossoverová star, vystupuje se svým bandem. Matěj Štěpánek a Ivan Vokáč jsou přední hráči České filharmonie a já, Jan Zemen, jsem duší pedagogem, učím na Konzervatoři a základní umělecké škole v Pardubicích. Vedle toho jsme jiní i povahově. Museli jsme spoustou věcí společně projít a leckdy to nebylo jednoduché, ale možná právě ta odlišnost a schopnost nacházet společné průsečíky a nová řešení z nás dělá něco vyjímečného.
Crossover bol populárny v minulých rokoch, ale stále dokáže osloviť rôzne generácie publika. Popularizátori hudby hovoria, že ich cieľom je priniesť ľuďom klasickú hudbu, aj tým, ktorí ju ešte nezažili. Tým mostíkom je práve pop music, filmová hudba, jazz a žánre, ktoré sú širokému publiku blízke. Dokážu štyri violončelá obsiahnuť také žánrové spektrum?
My jsme si řekli, že středobodem našeho zájmu, tedy tím, co vlastně chceme představovat, je violoncello. Jsme z velké části hlavně řemeslníci hudby. Vystudovaní kumštýři, kteří jsou cvičení v dokonalosti techniky hry i prožitku hudby. Každý ale máme tu svou lásku v trochu jiném žánru a proto pro nás byl crossover zároveň výzvou i jediným východiskem.
Predsa len, každý z týchto žánrov, ktorý hráte vo Vašej hudbe, má špecifiká interpretácie. Napríklad swing alebo jazz je charakteristický rytmikou, frázovaním, aj farbami. Je pre klasicky vzdelaného hudobníka náročné, aby tieto nuansy v interpretácii zvládol?
Ano, máme to rozpětí hodně široké a leckdy pro nás bylo, hlavně ze začátku, hodně obtížné se z toho klasického interpretačního rámce vymanit a hledat v úpně jiných zvukových ideálech a hudebních prostředcích. Máme to ale určitě daleko lehčí, než třeba operní zpěváci, kteří s nějak postaveným hlasem už těžko hýbají. U nás se vše dá postupně navnímat a ruce si zvyknou.
Poviem príklad – keď napríklad klasický symfonický orchester hrá swing, nie je tam ten drive, ktorý je potrebný. Kultivované frázy, uhladená dynamika a samozrejme rytmika – vyžaduje si to predsa skúsenosť s touto hudbou. Ako ste Vy prekonali túto „bariéru“?
Naštěstí zrovna na swing nebo jazz obecně máme Ivana Vokáče, který je vedle violoncella i fantastickým pianistou, který se právě jazzem, ale i třeba argentinským tangem, zabývá. To on je naším garantem a motorem udávajícím směr v energii a groovu.
Za mňa ostávajú na Vašej hudbe prioritné dve veci: špecifický zvuk violončela a aranžmány. Tak najprv k hudobnému nástroju – čím je kombinácia štyroch violončiel zvukovo atraktívna?
To je jasné! Violoncello má obrovský rozsah. Dokáže obstarat jak basové party, tak i vykouzlit kouzelné zpěvné barvy ve vysokých polohách. Všechno navíc objímá měkký zvuk, který se krásně poslouchá. To ale není vše. Violoncello krásně poslouží i jako nástroj rytmický a perkusivní. Když vše nazvučíte, máte celou škálu zvukových možností a pak už stačí jen fantazie a odvaha zkoušet nové věci.
O violončele sa hovorí, že má najbližšie z hudobných nástrojov k ľudskému hlasu. Súhlasíte s tým?
Může být. Na rozdíl od klávesových nástrojů, můžeme tón rozeznívat postupně i po jeho začátku stejně jako dechy. Oproti nim ale můžeme být i harmonickým nástrojem a hrát akordy. Když máte všechny stavební prvky hudební architektury pod jednou střechou a tak říkajíc bydlíte, uvědomíte si, že violoncello má i schopnost krásně artikulovat a vlastně i mluvit.
Kľúčové vo Vašej tvorbe sú aj aranžmány. Ako sa snažíte do nich dostať to, aby bola melodická zložka s rytmikou vyvážené?
To z velké míry řeší naši dvorní aranžeři Petr Wajsar a Jiří Kabát. Jsou oba perfektně vybavení skladatele a Jirka je navíc violista, takže má k tvorbě smyčcových aranží hodně blízko.
Ak pieseň, napríklad od Freddieho Mercuryho alebo trebárs známa filmová melódia Fantóm opery dostane novú inštrumentálnu podobu, čo v nej musí ostať, aby podstata a charakter piesní ostali zachovaná?
Myslím, že krása některých dobrých aranží je právě v tom, že původní skladbu sice hodně změní, ale neublíží jí, naopak jí povznesou. Existuje velká řádka písní, u kterých ani nevíte, že posoucháte skvělou aranž jinak v originále tuctové a fádní písně.
A naopak, v čom máte ako interpreti slobodu v prejave?
Veškeré aranže se šijí na míru našim nástrojům a dnes už i nám samým. Každé violoncello má svůj specifický zvuk a i my jsme každý jiný a proto si navzájem dáváme svobodu nehrát vše uniformě, ale i v rámci jedné skladby projevit odlišnosti a různé náhledy nebo názory.
Myslíte si, že ak máte sprostredkovať rôzne žánre publiku, aj tomu novému, je podstatné aj hovorené slovo? Pýtam sa aj preto, že komentované koncerty opäť začínajú byť populárne a najmä publikum hudbe lepšie porozumie.
Určitě! Spousta věcí je už dnešnímu publiku vzdálená a nesrozumitelná. Dřív tvořila vážná hudba nedílnou součást a kulisy každodenního života. Dnes už je to jinak je potřeba pořád dokola hudbu zpřítomňovat a dávat jí život právě i mluveným slovem.
Vy ste špecifickí tým, že do komunikácie s publikum vnášate aj humor. Zjavne to uvoľňuje atmosféru – je potom obecenstvo otvorenejšie hudbe?
Snažíme se, aby každý odcházel z koncertu naplněný zážitky a to nejen hudebními. Mám pocit, že v dnešní době informační přejedenosti, ekologických úzkostí, nejistoty a stresu, potřebují lidi tak nějak vystoupit ze svého života a dát si pauzu. Od toho jsme tu my. Humor je ta nejlepší odpověď na každodenní starosti a pokud se nám ho podaří šířit dál, znamená to pro nás vítězství.
Čo je nad moje sily pochopiť, ako sa tieto hovorené vstupy môžete naučiť v cudzích jazykoch tak, aby boli uveriteľné a dokázali publikum zaujať. Napríklad v japončine, keď idete na turné. Je jasné, že muzikanti majú výborný sluch a dokážu sa naučiť aj výslovnosť lepšie ako bežní ľudia, no i tak. Asi je to potom najťažšie práve s tým humorom. Aké boli reakcie ľudí – konkrétne v Japonsku? (prípadne inej krajine?)
Máme velkou výhodu, že hrajeme z Ipadů a proto i mluvené slovo můžeme mít v jiných řečech napsané. V češtině, angličtině se dá krásně improvizovat, ale v Japonštině se držíme vždy přesně danného scénáře a vše je pečlivě připraveno dopředu. A ohlasy? Je to skvělé, když se vám smíchy otřásá celý sál.
Na Slovensko budete účinkovať v rámci festivalu Pro musica nostra. Začnime koncertmi 9. júna vo Finticiach v Dessewffyovskom kaštieli a ďalším, 10. júna v Château Gbeľany. Ste s týmito pamiatkami oboznámení? Viete, o aké historické objekty ide? Aký je Váš názor na koncepciu festivalu, ktorý má snahu vrátiť hudbu na miesta, kde kedysi znela?
V Chateau Gbeľany už jsme hráli vícekrát i když pod hlavičkou jiných souborů třeba jako Barocco Sempre Giovane a proto už nádvoří zámku známe a celý koncert přizpůsobujeme na míru prostoru.
S koncepcí festivalu naprosto souzníme, ikdyž se samozřejmě pokusíme trochu zazlobit a do těchto zrekonstruovaných prostor přineseme i něco nového. Nicméně pro teď, jak praví klasik,„ nesmíme ani naznačovat.“
Keď som si pozrela Váš program, je zjavné, že vyberáte skladby, ktoré pozná širšie obecenstvo. Mnohé sú však aj technicky náročné, taktiež výrazovo a interpretačne. To, že zaznejú známe skladby, je zámer?
V podstatě jsou to všechno skladby, které si dokážeme představit jako nějaký symbol a téma k moderaci a dialogu s posluchačem. Hodně stavíme na tom, že aspoň nějakou část skladeb už posluchač zná a tudíž dokáže ocenit nápady aranží nebo interpretační pojetí.
Rossiniho Predohra k opere Barbier zo Sevilly otvorí vaše koncerty. Takže na úvod niečo dynamické a energické? Je to kontrastný materiál a priznám sa, nie celkom dobre si ho viem v obsadení štyroch violončiel predstaviť – bohatá dychová sekcia, kontrabasy, bicie nástroje, rýchle party, ktoré striedajú lyrické, to všetko má svoje miesto v orchestri. Ako obsiahnuť ten veľký zvuk v kvartete, aby mal človek plnohodnotný zážitok?
Uvidíme, zrovna takhle skladba je pro nás opravdu výzvou.
Čajkovského Variácie na rokokovú tému, inšpirované Mozartom – celkovo ich je osem, na festivale zaznie výber. Je pre Vás výhodou, že je skladba písané pre violončelo a orchester? Bude skladba kontrastom k otváracej?
Rokokové variace zařazujeme, protože patří mezi to úpně nejzářivější, co kdy bylo pro violoncello napsáno a na začátek koncertu je vždy dobré diváka přesvědčit o tom, že umíme hrát. (smích)
V programe nesmie chýbať Dvořák a jeho Humoreska. Poznáme ju v rôznych úpravách, patrí medzi svetové, najobľúbenejšie skladby tohto autora. Potrápi však aj renomovaných, uznávaných interpretov. V čom je podľa Vás toto Dvořákovo dielo jedinečné?
V opravdovosti. Dvořák se dá hrát rafinovaně, ale stejně nejlépe funguje tak nějak česky přímočaře. Byl to upřímný a taky velmi přísný člověk, který miloval svůj život, svou zemi, krajinu. Z jeho hudby to tryská. Je to jako plenér hudby, kde vidíte celek a nějaký ten rafinovaný detail tu nemá důležité místo. Tomu rozumí a vnímají to všichni posluchači jeho hudby.
Šabľový tanec z baletu Gajané je vždy tak trošku šou. Vytvára táto skladba pre publikum priestor pre asociácie a predstavivosť?
Vždycky to přirovnáváme k asijskému rychlovlaku, uvidíme, co si pod tím představí slovenské publikum.
Je vo Vašom programe aj preto, že je to dobrí pôda pre humor a interaktívnosť s publikom?
Zcela jistě. Někdy je to tak, že se v našem scénáři objeví myšlenka a až na ní se hledá muzika, která by ji nejlépe vystihovala.
Zrazu na koncerte dramaturgia zvážnie – Debussyho dielom Clair de Lune sa zasnívame, aj keď pre mňa je záhadou, ako možno práve v tomto diele nahradiť klavír, Bachovým Erbarme dich z Matúšových pašií sa z tejto planéty dostaneme k nebeskej kráse. Prečo volíte kombináciu svetskej a duchovnej hudby? A čo predstavuje pre muzikantov Vášho formátu Bach?
Bach je pro nás všeobjímající kolébka všeho. Erbarme dich je kouzelná věc probouzející v člověku naději a víru, že věci se obrátí k lepšímu. Stejně tak Clair de Lune probouzí představivost. Upínání se k noční obloze uvádělo člověka v dějinách v úžas a směřovalo lidskou duši k něčemu vetšímu.
Od barokovej hudby zrazu spravíme skok k súčasnej hudbe – zaznie dielo slovenského skladateľa Pavla Šimaiho Tack. Je zámerom Vášho telesa uvádzať aj súčasné diela? Snažíte sa ich sprístupniť ľuďom?
Skladba Tack je na objednávku a uvádíme jí speciálně pro festival Pro musica nostra. Nicméně ano, i pro nás už vzniklo několik soudobých děl a rádi je provádíme.
Pre publikum, dokonca aj to, ktoré je naučené chodiť do koncertných sál, je súčasná hudba nepoznanou sférou. Dokonca pre mnohých sú experimentálne diela veľkým strašiakom. Prečo myslíte? Bojíme sa neznámeho?
Nová hudba s sebou nese nové náměty a stejně jako moderní malba, může moderní hudba znázorňovat třeba pocit nebo nějaké téma, které nemusí být příjemné a často také není. Dřív byla hudba buď záležitostí duchovna nebo hudbou zpříjemňující skutečnost. Romantizmus se zabývá emocemi a na novou vlnu zbývá zvukomalba, ale třeba i „hnus“. Někdy se vám trefí do životního nastavení a jindy má za úkol jen vzbudit reakci, byť třeba negativní.
Budete sa na tomto festivale snažiť dokázať opak? Aká je skladba Tack?
Tack je o hledání pozitivity, něhy a vyjádření díku. Určitě se bude líbit.
Montiho Čardáš je hitovka, ktorú pozná úplne každý, dokonca mnohí interpreti ju pre jej sprofanovanosť odmietajú hrať. Je to z Vašej strany bonbónik pre publikum? Vie ešte Čardáš niečím prekvapiť?
Určitě překvapit dokáže. Například když si poslechnete úpravu souboru Jánoška ensemble, budete nadšení. Náš Montiho čardáš je vždy otazník, protože i když ho hrajeme po celou dobu existence souboru, nikdy nedošlo k tomu, abychom aspoň nějakou jeho verzi zapsali do not. Proto se můžete těšit na jeho zcela aktualizovanou a velmi živou verzi.
Koncert uzavrie Bolero od Ravela. Na Slovensku ho v uplynulých mesiacoch hrali dvakrát, je to nadčasová hudba, ktorá dokáže zaujať aj dnes. To postupné, nebadané stupňovanie dynamiky človeka doslova strhne. Fór je však v tom, že postupne sa v ňom sólovo, za nemenného sprievodu malého bubna, vystriedajú takmer všetky nástroje symfonického orchestra. Aká bude Vaša úprava?
Jak jste to napsala, je to jeden velký válec, který se na konci zhroutí sám do sebe. Doufejme, že publikum neskončí stejně a vyzve nás k pokračování. My totiž opravdu rádi přidáváme!!! (smích)
V rámci festivalu budete účinkovať aj v Piešťanoch v Elektrárni. Je to priestor pre súčasné umenie, často netradičné nástrojové kombinácie. Čím je Váš projekt súčasný? Ako mení pohľad diváka na dnešné interpretačné umenie?
Naší ambicí je hlavně přesvědčit diváka, že živé umění je důležité a krásné a ničím nenahraditelné. Je to vždy něco jedinečného, co se musí zažít zblízka. Doufejme, že dorazí plný sál a přesvědčí se o tom sami.
Zuzana Vachová
Foto: 100PROmotion
