Zbyněk Müller: Vystupování před prázdným sálem není disciplína, které bych se chtěl věnovat

„Plány se musely zásadně změnit vzhledem k nutnosti pracovat v menším počtu lidí. Toto se ale nakonec ukázalo jako nečekaně pozitivní přínos pandemických restrikcí, přestože ten přínos byl možná větší pro samotný orchestr než pro publikum,“ hovorí pre náš portál šéfdirigent Štátnej filharmónie Košice Zbyněk Müller.

Do života každého z nás zasiahla (viac či menej) pandémia, ktorej prvá vlna sa prejavila už v marci tohto roka zatvorením koncertných sál. Spočiatku mnohí zástupcovia kultúrnej obce ešte netušili, že to môže trvať tak dlhodobo, počítalo sa s dvoma týždňami zatvorených brán kultúrnych inštitúcií, no potom prišiel šok. Ako ste prispôsobili program a činnosť orchestra v čase, keď sa nemohlo hrať pre verejnosť? Aký vplyv to malo na hudobníkov orchestra v Štátnej filharmónii v Košiciach?


V březnu to přišlo nečekaně a náhle. Pamatuji si, že jsme zkoušeli na abonentní koncert, na jehož programu byla mimo jiné Brahmsova 3. symfonie. První den jsme na ní udělali dost práce a přestože již během zkoušky prosakovaly zvěsti, že koncert možná nebude, nějak se mi tomu nechtělo hned věřit. Takže zkoušku jsme poctivě dokončili. Odpoledne se pak bohužel ony zvěsti potvrdily. Nikdo samozřejmě netušil, na jak dlouho to vše bude, takže trvalo dost dlouhou dobu, než se začala vymýšlet náhradní řešení. A to řešení činností z domova, nově vznikající komorní soubory, které leckdy v dost nedokonalých technických podmínkách dělaly vše, co bylo v jejich silách. Je skvělé, že snad nikdo tuto dobu neviděl jako dobrou příležitost nedělat nic. Já sám jsem nelehkou situaci v Košicích sledoval z Prahy, kde jsem také sám přišel o spoustu představení a nastudování Weinbergerova Švandy dudáka v Národním divadle. Snažil jsem se toto nechtěné volno využít jednak ke studiu dalšího nového repertoáru a jednak také trochu k odpočinku, který jsem v té době potřeboval.

Umelec potrebuje byť činný, cvičiť na hudobnom nástroji, udržiavať sa v dobrej technickej kondícii, zároveň však byť v kontakte s ostatnými hráčmi. Mala niekoľkomesačná pauza vplyv na hudobníkov?

Je třeba říct, že je velmi těžké pro orchestrální hráče delší dobu udržovat se v dobré formě a dále na sobě pracovat, když orchestr nezkouší. V jiné situaci jsou sólisté, ti mohou cvičit „do šuplíku“ s tím, že se jejich práce později zhodnotí. Orchestrální hráč však tuto motivaci tak výraznou nemá a hlavním hnacím motorem je potom jakási vlastní poctivost. Když se potom orchestr v komornějších sestavách v září sešel k opětovné činnosti, ukázalo se, že jsou všichni připraveni. Bylo to velmi pozitivní zjištění!

Menili sa pod vplyvom pandémie dramaturgické plány košickej filharmónie? Preferovali ste skôr komornejší repertoár pre menšie obsadenie a naopak, malo to pre hráčov aj výhody, tým, že dostali sólisticky aj domáci hráči príležitosť na to, aby sa pred obecenstvom predviedli?

Plány se musely zásadně změnit vzhledem k nutnosti pracovat v menším počtu lidí. Toto se ale nakonec ukázalo jako nečekaně pozitivní přínos pandemických restrikcí, přestože ten přínos byl možná větší pro samotný orchestr než pro publikum. Ale nechci naše příznivce v Košicích vůbec podceňovat, samotného mě příjemně překvapily pozitivní ohlasy na zařazení komorních koncertů ŠFK Strings a ŠFK Winds. Já sám jsem byl napřed trochu na pochybách, jestli něco takového můžeme zvládnout, protože orchestr, resp. jeho části nebyly zvyklé takto samostatně pracovat, natožpak to ještě nahrávat a online vysílat. Ale ukázalo se, že v orchestru máme osobnosti, které dokážou kolektiv stmelit a skladby nastudovat.

V júni sa nakrátko opatrenia uvoľnili, začali sa otvárať divadlá, koncertné sály. Čo to pre Vás znamenalo? Mohli ste sa po mesiacoch opätovne naštartovať?

Opatření se sice přechodně uvolnila, ale bylo to již v závěru sezóny. Obnovit provoz velkých těles a nabízet opět veřejné koncerty nelze ze dne na den. Proto operní domy ani velké orchestry hrát nezačaly a pokračovaly v online činnosti v podobě malých hudebních příspěvků z bytů apod. Až v září se právě postupně obnovila koncertní činnost, a to zprvu jen streamovaná, bez posluchačů v sále.

Orchester pod Vaším vedením si počas uplynulých mesiacov musel zvyknúť na online priestor. Hráčov čakali prázdne sály bez publika, po skladbách neznel potlesk, ktorý je pre umelcov dôležitý. Na druhej strane, pre nás ako obecenstvo, sú tieto streamy výhodou. Stretla som sa s mnohými názormi hudobníkov, ktorí si doteraz nevedia zvyknúť na ten pocit prázdna, že sa po skladbe neozval potlesk, že necítili interaktivitu s divákmi. Ako ste si na online a prázdne sály zvykli Vy?

Příliš jsem si nezvykl a zvykat si nechci. Vystupování před prázdným sálem není disciplína, které bych se chtěl věnovat. Bez posluchačů je to takovým zvláštním způsobem ochuzené. Řekl bych, že provedení hudebního díla při koncertě je do jisté míry i jakýsi duchovní proces, jehož základním smyslem je předat nějakou hodnotu (či skladatelovu výpověď) posluchači. Když tam ten posluchač v té chvíli není, nemůžete se spokojit s pocitem, že tam potom (někde u počítače nebo televize) bude. Takhle to nefunguje. Přestože žádné takové provedení není zbytečné, protože kdyby už nic jiného, pak alespoň může příznivě zasáhnout zúčastněné hudebníky v orchestru, pocit jakési marnosti se však stejně tu a tam vkrádá a motivace je tím nutně trochu snížena.

Keď sa počas druhej vlny uvoľnili opatrenia, za obsadenia 50 percentnej kapacity mohli byť prítomní aj diváci. Jeden z koncertov – bratov Zwiebelovcov ste hrali pre publikum, druhý koncert špeciálne ste robili online, bez publika. Z akého dôvodu?

Máte pravdu, asi jsme to někde oficiálně a veřejně měli vysvětlit. Důvody jsou čistě technické. Narozdíl třeba od Slovenské filharmonie, která má v sále Reduty veškeré vynikající technické vybavení pro přenos zvuku i obrazu napevno nainstalované, v sále Domu umenia v Košicích nic takového není. Proto je kvůli záznamu nutno veškerou techniku vždy přivézt a instalovat do sálu. Kdo to nikdy neviděl, byl by překvapen, kolik techniky je třeba na kvalitní a zajímavý obrazový záznam. Plošiny s kamerami a jeřábem zaberou celou třetinu přízemí. Proto nemůžeme takový koncert současně nabídnout i posluchačům.

Ďalší zo streamovaných koncertov, ktorý ste dirigovali, bol aj so sólistom – klaviristom Miklósom Skutom. Je to špičkový klavirista svetového mena. Stretli sa Vaše vízie interpretácie Mozarta s jeho predstavami? Aká s ním bola spolupráca?

Skvělá. Hrál Mozarta způsobem, který přesně odpovídal i mé představě. Především to bylo nesmírně vkusné. Mozartovu hudbu dle mého názoru dokážou nejvíce poškodit dvě věci – zjevná technická, případně intonační nedokonalost, a snad ještě více egoistické naschvály některých sebestředných interpretů. Když se mi spolupráce s nějakým takovým naskytne, je mi většinou úplně stydno. Co všechno se tam dá vymyslet, abychom byli originální, že. Přitom tajemství dobré interpretace snad netkví v množství nových nápadů, ale řekl bych, že spíše v hloubce a kvalitě uchopení „materiálu“ interpretem. Hloubka i kvalita uchopení Mozartova Koncertu č.23 panem Skutou byla pozoruhodná. Krásné, nevýstřední, ale dojemné provedení.

Prežívame už niekoľkú vlnu pandémie. Mnohí umelci ju prežívajú rôznymi spôsobmi, prirodzene – využijú čas aj na oddych, ale tiež na kreatívnu činnosť. Ak sa máme vrátiť do marca, kedy to všetko začalo, skúste zrekapitulovať fázy, ktorými ste si prešli. Okrem iného, pandemické obdobie ste poňali aj tvorivo – opäť ste sa ako bývalý aktívny hráč vrátili aj k hre na hoboj. Ako k tomu prišlo? Aký repertoár ste nacvičili?

Vzhledem k délce pandemického období jsem i já sám měl v tomto období určitá svá „období“.

Když to v březnu začalo, napřed jsem využil možnosti si odpočinout. Odpočinek jsem vystřídal dalším studiem partitur a hraním klavírních výtahů. Pak přišlo období, které dalo něco hmatatelného i naší domácnosti – postavil jsem na zahradě kurník s výběhem a začal chovat slepice. Období letních prázdnin mělo celkem obvyklý průběh, jen s tím rozdílem, že jsme zrušili, resp. odložili plánovanou rodinnou cestu na Korsiku na vhodnější dobu. Se začátkem sezóny to vypadalo slibně a doufali jsme v Košicích i v Praze, že koncertní i operní sezóna se rozeběhne normálně. Když se plány ale opět začaly hroutit a v Košicích se hledal náhradní program (bez sboru) na vánoční koncerty, dostal jsem nabídku hrát Albinoniho dvojkoncert s mojí bývalou kolegyní z Pražské komorní filharmonie (nyní PKF-Prague Philharmonia) Ivetou Bachmannovou. Napřed jsem váhal, protože nástroj jsem již několik let držel v ruce jen příležitostně při výrobě strojků pro syna, ale pak jsem si řekl, že právě vzhledem k té covidové době to může být dobrá výzva, a začal intenzivní přípravu. Po několika dnech jsem již věděl, že to půjde a nabídl jsem ještě Marcellův Koncert c-moll, který jsem s orchestrem kupodivu nikdy nehrál. Nakonec ale pandemie nabrala i v sousedním Německu takové tempo, že Iveta Bachmannová (která tam žije) nemohla přijet a v programu pro mě zůstal jen Marcello. Byl to pro mne krásný návrat k nástroji, který mi sice vzhledem k množství dirigentské práce již nechyběl, ale zároveň jsem s ním strávil kus života a tento kus jako bych v sobě na pódiu znovu pocítil.

Ako hobojista sa predstavíte aj s košickými filharmonikmi, taktovku prevezme za Vás Maroš Potokár. Hoci je doba neistá a koncerty sa zrušili pre náhle opatrenia a nepriaznivú epidemiologickú situáciu, jeden z vianočných koncertov Štátna filharmónia Košice ponechala – opäť bez publika, v online priestore. Čo ste pre publikum pripravili? A predsa len – všetci sa určite na tieto koncerty tešili, nie len pre to, že ich budú môcť zahrať pre publikum, ale aj pre predvianočnú atmosféru. Repertoár ste mali nacvičený a teraz príde takáto rana… Je náročné vysporiadať sa s tým?

Jako hobojistovi se mi do sálu bez posluchačů hraje o něco lépe, než se mi v takovém sále diriguje. Je to tím, že mohu v pocitu fyzicky splynout s nástrojem, věnovat se tvorbě tónu, ovládání dechu a vibrata. Je to takové více hmatatelné a ta hmatatelnost dává spíše zapomenout, že v sále nikdo není.

Keď hovoríme o online koncertoch – možno to bude znieť trošku absurdne, ale aj „vďaka korone“ si môžu vaše koncerty vypočuť aj tí, ktorí sa do Košíc bežne nedostanú. Je nárast fanúšikov filharmónie, ktorí prekračujú región, citeľný? Samozrejme, nesnažím sa tým obhajovať, že streamy sú plnohodnotnou náhradou živých koncertov a dokážu plne suplovať poslucháčom zážitok zo živého koncertu zo sály s dobrou akustikou a zároveň zážitok zo spoločenskej udalosti, ale predsa len, ak máme mať zachovaný kontakt s umením, je to aspoň nejaká cesta, nie?

Jistěže, streamy jsou lepší než nic. O nárůstu „fanoušků“ (v češtině mi to slovo zní snad příliš fotbalově, proto ty uvozovky..) z jiných regionů toho mnoho nevím, to bych musel někde zjišťovat. Množství shlédnutí jsou ovšem tisíce a reakce velmi dobré a povzbuzující, to jsme rádi. Asi bychom měli hledat cestu, jak občas streamovat i koncert s posluchači, aby i ti, co to mají daleko, měli možnost nás slyšet. Otázka snímací techniky je ovšem hlavně otázka finanční, tak uvidíme, co doba dál přinese, či nepřinese.

Nahrávanie Cikkerovho cyklu symfonických básní Leto, boj (Vojak a matka) a Ráno

Počas koronakrízy ste so ŠfK nahrali aj ojedinelé CD – Cikkerov cyklus symfonických básní Leto, boj (Vojak a matka) a Ráno. Bude to znieť zvláštne, ale triptych skladateľa doposiaľ nebol vydaný. Aký je príbeh tohto nahrávania? Pretože pôvodný zámer orchestra bol vydať pri výročí Beethovena a nakoniec došlo k tejto zmene…

Toto musím uvést trochu na pravou míru – naším záměrem nebylo nahrávat a vydávat Beethovena, neboť takových nahrávek a lepších, než jakou bychom mohli vytvořit, je spousta. V takovém počinu bych neviděl smysl ani v tento výroční Beethovenův rok. Souvislost s Beethovenem ovšem nahrávání Cikkera mělo, ale poněkud jinou. V plánu bylo provedení Mistrovy 9. symfonie se Slovenským filharmonickým sborem, z kterého ze zřejmých důvodů sešlo. Rozpočet s tímto provedením ovšem počítal a mělo smysl hledat pro tyto vyhrazené prostředky jiné použití. ŠFK již mnoho let nenahrála žádnou reprezentativní desku a když se zjistilo, že Cikkerův cyklus ještě nikdo celý nenahrál (což mne osobně velmi překvapilo), bylo rozhodnuto. Velmi nám – přísunem kompletních informací na toto téma –  pomohl pan Juraj Bubnáš, který bude také autorem doprovodných textů k tomuto CD.

Partitúry tohto skladateľa nepatria medzi jednoduché. Ako ste sa s nimi vysporiadali?

Ano, nejsou jednoduché, ovšem obtížnost je různého charakteru. Když začnu obecně, většina slovenských děl, se kterými jsem se v Košicích za 13 let setkal, měla poměrně komplikovanou partituru. Většinou velký orchestr, hustá faktura, množství imitační práce a témat, která by nejlépe všechna najednou měla být slyšet. Rozšířená tonalita. Závažné dramatické výpovědi. Zkrátka – žádná „legrace“. Tento Cikkerův cyklus není jiný, ale přes celkovou jeho sevřenost nejsou jednotlivé části v charakteru stejné. Všechny jsou tematicky provázané, úvodní myšlenka jakoby je neustále dál rozvíjena. Pokud bych měl nějak charakterizovat kompoziční styl, řekl bych, že jde o jakousi syntézu založenou na pozdním romantizmu, různých konkrétních vlivů je slyšet řada, přesto ovšem celek působí velmi soudržně. „Leto“, pokud odmyslím přiznanou reminiscenci na Debussyho Faunovo odpoledne, má blízko ke Straussovi, zejména k Tod und Verklärung a Don Juan; „Vojak a matka“ a „Ráno“ v rozsáhlých Allegrových plochách připomínají Šostakoviče, části s recitací jsou ovšem zvukově impressionistické a melodicky ve folklorním modu s lehkou připomínkou Vítězslava Nováka.  Ve vrcholech jako bychom došli až ke Skrjabinovi. Každopádně je to velmi zajímavé a docela rád bych si na toto téma přečetl nějakou zasvěcenou studii.

Ale zpět k té obtížnosti – řekl bych, že je těžší tento triptych hrát, než jej dirigovat. V orchestru je opravdu hodně překážek ke zdolávání, party jsou technicky obtížné a není to typ obtížnosti, na kterou by byli hráči zvyklí. Dechové party jsou, zvláště u žesťů, v mahlerovsko-straussovském charakteru i dynamikách. Pro mne bylo nejtěžší vyřešit tempový plán, aby co nejvíce respektoval skladatelovy předpisy a zároveň zohlednil charakteristiku témat – aby byla přesvědčivě profilována a také se mohla v hustém předivu co nejlépe prosadit. Některé plochy, zejména v části „Ráno“ jsou extrémně dlouhé, i tam jsem hledal nějaké řešení, aby ta délka nebyla na obtíž, ale naopak získala svůj smysl v rámci celku.

Pri nahrávaní Cikkerovho symfonického triptychu ste spolupracovali aj s klaviristom Ladislavom Fančovičom, ktorý patrí medzi našich najlepších interpretov. Poznali ste sa už aj z minulosti? Aká bola jeho úloha pri nahrávke?

S panem Fančovičem jsem se potkal dosud třikrát a pokaždé mě překvapil. Poprvé mě překvapil asi před pěti lety v Košicích, kdy hrál s námi se svrchovanou suverenitou Chačaturjanův Klavírní koncert Des-dur. Podruhé jsem byl překvapen v Olomouci, kde jsem při spolupráci s Moravskou filharmonií zjistil, že pan Fančovič hraje i výborně na saxofon (a hrál na oba nástroje v rámci jednoho koncertu). A do třetice mě překvapil teď při nahrávání Cikkera jako skvělý hudební režisér. Režisér s perfektním sluchem a pohotovou orientací ve složité partituře, a s velkou dávkou empatie i kapkou dobrého humoru ve správnou chvíli. Myslím, že dokázal způsobit, že jsme všichni prošli nahrávacím procesem nad očekávání hladce a věřím, že to bude poznat i na výsledku.

V košickej filharmónii pôsobíte ako šéfdirigent od roku 2008. Už ste sa tam zrejme udomácnili, plne zžili s orchestrom. Z Vášho životopisu je zrejmé, že ste navštívili mnoho zahraničných koncertov. Ktoré považujete za najúspešnejšie?

Myslím, že velký úspěch jsme měli již na Pražském jaru v roce 2010. To je ovšem dávno; od té doby, myslím, ještě orchestr velmi vyrostl a prošel také generační výměnou. Ty poslední důležité úspěšné koncerty byly v Číně, kde jsme byli na dvou koncertních turné, osobně považuji za vůbec nejúspěšnější i kvalitativně nejlepší vystoupení v berlínském Konzerthausu v listopadu minulého roku.

A to je ďalší dôsledok pandémie – orchester zrejme ešte dlho nebude môcť hosťovať na zahraničných scénach. Myslíte, že to bude mať vplyv na jeho kvalitu? Respektíve, na istý jeho motivačný faktor?

Myslím, že to vliv mít nebude. ŠFK je orchestr, který zase tolik do zahraničí nejezdí a je zvyklý (naštěstí) být dobře motivován v prostředí domácím. Asi dělá své kouzlo krásný sál Domu umenia, kde zkrátka všichni chtějí hrát co nejlépe. Vím, působí to poněkud nerealisticky, snad až pohádkově, ale jiné vysvětlení nemám.

Zhovárala sa: Zuzana Vachová

Zdroj foto: Štátna filharmónia Košice


ZANECHAŤ ODPOVEĎ

Prosím zadajte svoj kommentár!
Prosím zadajte svoje meno